Mé psychicky narušené výmysly

Nic

Můj davný stín mi nedá spát,

Všechno to začalo hloupu hrou.

Dokud žiju, nemůžu se smát.

Nikdy nic není náhodou.

Knížka stará snad sto let,

na půdě ležící pod vrstvou prachu.

v ní oběvil jsem ten svět,

žádná naděje jen plno strachu.

Ten strach, pláč, smutek i vztek,

všechny ty vložené city.

Mráz co jezdí po zádech,

ten text v kterým jsou skryty.

Nikdy není pozdě bojovat,

mé srdce volá o pomoc.

Vždy můžu skórovat,

pokud budu chtít tak moc.

Není jen hloupá lítost pomocí,

to není pro nás řešení,

vždy se cítím tak bezmocný,

a zachránce stále není.

Ta bitva navždy odehrává se,

v mém nitru rodí se myšlenka.

Nikdo ale nechce se,

vzdát se pro blázna.

To prokletí, stále ho cítím,

stále to vše bolí jak tenkrát.

Svůj život pro tebe zahodím,

nechci si již jako klučít hrát.

Byl jsem malý a nechápal jsem svět,

byl jsem hloupý malý kluk.

Tehdy jsem nechápal jeho směr,

v uších mi dotěď šumí ten hluk.

"K ničemu, nechci zdát,

nikdy jsi nebyl takoví jak já chtěl."

Nemám tě víc rád,

radši jsi na lásku nezvykej"

Žiju v jeho stínu,

to on to všechno zavinil.

Poddal se vínu,

život se mi zhroutil.

Pak přišla ona,

byla pro mě jako odraz v očích

Od té doby nepřišla rána,

celý můj svět se kolem ní točí.

Není pro mě nikdo jiný,

není por mě jiný zachránce.

Nevzdávám se kvůli ní,

nejsem za zbabělce.

Ta kniha píše můj příběh,

o klukovi co jde vždy dál.

Možná nikdy do cíle nedoběhl,

ale on se by nikdy nepostál.

// co dodat, snad jen to že pokud se líbí mohly by jste zanechat hvězdičku, protože mi to zvedne náladu, to samí všechny komentáře, omluvte případné gramatické chyby, ale moje depka útočí...//