Tajemná záchrana

21 2 2
                                    

Pokud chcete více mých povídek pojďte na mé stránky: http://lacry.4fan.cz/


Utíkám, to co jsem dnes viděl, sahá mimo mé chápání. Slyším za sebou hrůzo-strašné vrčení a vití. Běžím prázdnými temnými uličkami. Strach mi nedovoluje zpomalit. Déšť a tma mi můj útěk nijak neulehčují. Snad jen blesky doprovázené mohutným burácením, mi vždy na okamžik osvětlí cestu, takže na malou chvilku vím, kam běžím.

Musí to být sen! Nemůže to být reálný! Modlím se, abych se konečně probudil. Něco mi však napovídá, že nejsem ve snu, tedy se nemůžu probudit. Hrůzo-strašný řev a vrčení těch stvoření co připomínají vlkodlaky z hororů, se nebezpečně rychle přibližuje.

Síly mi dochází, píchá mě pod žebrem a ze zadýchání se mi motá hlava. Pomalu mi začíná docházet, že neuteču. Je to marné ani nevím, kde se nacházím a kam běžím.

Kam dál? Co se stane, až mě doženou? Bude to bolet? Již chápu, jak se cítí štvaná zvěř, fuj! A proč vlastně jdou po mně? Co je na mě tak výjimečného? Co moji přátelé přežili to?

Sakra, slepá ulička! Otáčím se a vidím je. Jsem obklíčen. Co teď?

Vlkodlaci se ke mně pomalu přibližují. Vědí, že nemám kam utéct, již nemusí spěchat.

Já pomalu couvám a rozhlížím se, hledám cokoliv, co by mi mohlo jakkoliv pomoc. Ze země sbírám víko z nedaleko převrácené popelnice. Pochybuji však, že zvýšilo mé šance na přežití. Zády narážím do studené a mokré zdi. Už nemám kam ustupovat. Za chvíli nastane můj konec. Doufám, že to nebude moc bolet.

Jsou jich hordy, mají temně hnědou srst a oči jim rudě žnou, když se postaví, na zadní nohy mají něco kolem tří metrů. Při vrčení odhalují zuby o velikosti kuchyňských nožů, ty však jsou ostré jako žiletky.

Největší z nich se po čtyřech rozeběhl mým směrem, bezděčně natahuji víko popelnice před sebe a připravuji se na bolestivou smrt. Nemám šanci vzdorovat takové bestii.

Smrt však nepřichází a místo ní slyším zvláštní svištivý zvuk. Jako by něco padalo ze střechy domu, o který se opírám. Ve tmě se dají špatně rozeznat obrysy, ale připomíná mi to lidskou postavu. Je to člověk! Dopadá na běžícího vlkodlaka a sráží ho na břicho. Než se stačí vzpamatovat, končí nestvůra s hlavou oddělenou od těla, něčím co mi připomíná samurajský meč.

Okolí osvětlil blesk. Je to žena! Má krásnou štíhlou postavu, oděnou v krátkých šatech. Sešitých ze závojů tmavě modré a černé barvy, ty za ní do noci vlají. Štíhlé, téměř bílé nohy kontrastují s tmavými šaty a noční tmou. Částečně mizí ve zvláštních pevných botách na podpatku. Exotické asijské rysy v obličeji napovídají, že je z daleka a nelidsky ledově modré oči, které se na okamžik střetávají s mýma, vyvrací můj odhad, že je člověk.

Ten krátký pohled mě uklidnil, vyhnal ze mě veškerý strach a vzbudil ve mně naději, že dnešek nakonec přece jen přežiji.

Odvrací pohled a zaměřuje se na skupinku vlkodlaků. Ti se na ní ženou poháněni zuřivostí.

První z nich skáče. S rozevřenou tlamou plnou ostrých zubů se řítí přímo na Tajemnou krásku. Ta neváhá a skluzem se dostává pod něj, přičemž mu páře mečem břicho a dál se o něho nestará. Vlkodlak dopadá za ní a v křečích umírá.

LaCryho povídky z fantasy světůKde žijí příběhy. Začni objevovat