LaCryho povídky z fantasy světů

Dívka s přezdívkou Satanica

Pokud chcete více mých povídek pojďte na mé stránky: http://lacry.4fan.cz/

Sedím sám v předposlední lavici, na hodině, kterou máme společnou ještě s jinou třídou. Ignoruji nudný výklad učitele o národním obrození. Stejně to již dávno umím, prakticky nechápu ostatní, že nejsou schopní si těch pár jmen a dat zapamatovat. Kvůli stěhování jsem musel změnit školu, a zde jsou značně pozadu v učivu oproti mé staré škole. Za sebou slyším dvě spolužačky, šeptem se bavit o dívce, které říkají Satanica. Přijde mi to zábavnější, než to co říká učitel.

"Viděla si jí dneska?"

"Koho sím tě?"

"Bože, přece tu krávu Sataniku."

Vím, o kom mluví. O dívce, která si libuje v tajemném oblečení. Tuším, že se tomu říká gotika.

"Ty krávo. Víš, že jo!"

"A co říkáš na její poslední, ehm.."

"Myslíš ty její bláznivé hadry?"

"Jasnačka ty."

"Že by s nima udělala dojem tak na hřbitově."

Začaly se hihňat, až je nakonec musel učitel zklidnit.

Mě to nedá a otáčím se na ně s úšklebkem: "Zkuste jí to říct do očí." Shlédnu je, obě dvě rychlým pohledem. Jedná se o klasické slepice, co si myslí, že vzhled je všechno.

Ta vyvinutější se na mě oboří: "drž hubu, šprte!"

Usměji se a pohledem sklouznu trochu níž, na její špatně zahalené poprsí s jízlivou poznámkou: "Mno, alespoň si nemusím kompenzovat prázdnou hlavu výstřihem." Nečekám na její reakci a otáčím se zpět k tabuli. Zezadu ještě slyším: "Vidělas to? On mě urazil, že jsem prej hloupá!"

V duchu si sám pro sebe říkám: "Zázrak, ty jsi to poznala?"

Za chvíli slyším, jak jedna z nich na mě šeptem volá: "Šprte!"

Ignoruji jí. Dělám jako, že jí neslyším. Zkouší to znova trochu více nahlas: "Hej! Šprte!"

Opět se jí ode mě dostává stejné odezvy, jako při prvním pokusu. Sic se mírně usmívám, ale to nevidí. Tuším, jak to dopadne.

Ztrácí nervy: "Debile, otoč se!"

Učitel přerušil výklad a dívá se naším směrem i se zbytkem třídy. Já přemáhám smích a snažím se tvářit jako, že nic.

"Verešová, opět vyrušuješ?"

"Já nic! To on mě uráží!" ukazuje na mě. Celá třída zaujatě pozoruje vzniklou situaci, beze sporu je to, zatím to nejzajímavější co se v této hodině událo.

"Nelži! Celou dobu se tam vybavuješ s kamarádkou a teď ještě svaluješ vinu na spolužáka?"

"Ale ja.."

"Žádné ale, už toho mám dost! Přesadím tě!"

"Prosím, ne."

"Sedni si sem!" Ukazuje na první lavici před katedrou. Bývá pravidlem, že tato lavice je vždy prázdná, nikdo nechce dobrovolně sedět hned naproti učiteli.

Dívka se naštvaně zvedá a cestou na mě hází zlostný pohled a procedí skrz zuby: "Můj kluk tě zbuší."

Tiše s úšklebkem odpovídám: "Který?" a přemýšlím, zda-li pochopila i tuto narážku. To však, už nemám šanci zjistit, koukám na její záda částečně zakryté blonďatými vlasy a hraně ladnými pohyby. Opět se předvádí.