Den co den jsem ho potkávala na autobusové zastávce. Zaujmutá jeho podivínským vzhledem a tou tajemnou atmosférou, co z něj sálala.
Avšak unášelo mě i to, jak si vždy před příjezdem autobusu zapálil cigaretu. Tu malou bílou věcičku, z které plápolal jedovatý kouř a on to miloval. Miloval to, jak mu smrtelný dým tančil v plicích. A já to milovala také...
Milovala jsem to, jak chodil jen v černé barvě.
Milovala jsem, když chodil sám zamračený s rukama v kapsách.
Milovala jsem také ten pohled, co se mu objevil, když si po náročném dnu opět zapálil další smrt zabalenou v papírku.
Tak moc mě zajímalo a přitahovalo nebezpečí, které se z něj dalo číst. I když to byl jen osamělý samotář, kterého nic nezajímalo a on zase nezajímal nikoho.
Prý to byl jen další z mnoha, ale pro mě... Pro mě byl i přesto někdo jiný.
Někdo, kdo mi konečně ukáže jiný pohled na svět, na lidi, na realitu
Ahoj, lidi! 😊
Ano, začínám psát další příběh. Ani nevím proč, když mám spoustu příběhu nedodělaných, ale tak...co už? 😅
Každopádně vím, že tohle zase bude nějaký bullshit, jako vždycky. Tak snad si to někdo přečte. 😁😁
ČTEŠ
Mr. Depressed
RomanceVypadal, jako chodící deprese se smrtící tyčinkou v puse. Jako kdyby on roznášel tu negativní a až deprimující energii, kterou nemá nikdo rád. Nikdo, kromě mě...
