Pozn.: Žádná romantika, nebo tak to není, ale taky to není nic smutnýho, prostě něco tak na odlehčení, psala jsem to takovým zvláštním stylem, ale snad se alespoň trochu líbí:) -Lucy
„Liame! Pojď sem, honem!“ křičel jsem na svého hnědovlasého přítele, kterého jsem chtěl zabít. Samozřejmě jen jako, nikdy bych ho nezabil, ale tohle podělal. Chcete vědět, co se stalo? Právě jsem se vrátil od doktora, který mi řekl, že jsem v jiném stavu. Chápete to? Chlapi nemůžou být těhotní, to je nemožné, prostě blbost, ale tak proč já jsem? Proč má Liam v jeho kouzelným proutku, nějaké pošahané sperma, které oplodní i chlapy, kurva proč? Jo, je absurdní to na něj svádět, ale je jediný, na koho to svést můžu.
Už je to osm měsíců, co jsem takhle vyšiloval, mezitím jsem se s tím srovnal, srovnal jsem se s tou ukrutnou bolestí zad i v podbřišku, s neustálým chozením na záchod a spoustou dalších ztížení, mého, předtím, volného života. I Liam si musel změnit svůj dosavadní život, musel se vyrovnávat s neustálými změnami nálad jeho blonďatého přítele, musel pořád vařit, jelikož Niallův jídelníček se z minuty na minutu měnil i většina domácích prací postupně zbyla jen na něj, prostě stal se z něj takový ošetřovatel, kuchař a uklízeč dohromady. Ale oba jsme to přežili, jak on, tak i já. Teď přišel den D? Dobře, tohle zní strašně, prostě řekněme přišel den P, jako den porodu. ‚Týjo, rodím a ještě mám smysl pro humor, nebo to nebylo vtipné? Nevím‘ říkal jsem si pro sebe a mírně jsem se zasmál, potom však přišla bolest a já začal křičet na Liama. „Odvez mě do nemocnice, hned“ Ten odněkud vyběhl s taškou, kterou jsme měli zabalenou, kdyby náhodou přišel den P, teď mě napadlo, není lepší den V, jako vyprdnutí? I když oni mě vlastně rozřežou, takže den R? ‚Ach jo, Horane, seš divnej.‘ řekl jsem si v duchu a snažil se rozdýchávat stále víc intenzivní kontrakce. „Pojedeme tvým nebo mým autem?“ zeptal se vyděšeně a běžel ke mně. „Liame, mě je to kurva jedno, já rodím“ odpověděl jsem mu a zvedal jsem se, abych došel do garáže. Liam se na mě pofiderně díval, ale já mu naznačil, že to zvládnu. Hnědovlasý chlapec tedy vzal tašku s oblečením pro svého blonďatého přítele a spolu s ním se vydal směrem k autu. Než tam blonďák došel, trvalo to asi pět minut, což je poměrně dost, protože garáž od něj byla asi deset metrů. Dalších pět minut strávil nasedáváním do auta, to byla teprve makačka. Potom jsme se konečně vydali směrem k nemocnici, kde se narodí naše dítě.
V nemocnici to vypadalo, jako ve špatné komedii, protože Liam mě posadil na vozík a jel s ním, jakoby byl na závodech formule 1. To by bylo ještě celkem v pořádku, jenže on u toho neustále řval něco jako „Uhněte z cesty, rodíme“ Bylo to strašný, ještě navíc když tady rodím jen já a navíc, nechápu, kdo mu jako měl uhýbat, byla půlnoc a na chodbě bylo jen pár lidí s personálu. Popravdě, kdybych na to měl sílu, otočím se a zacpu mu pusu.
Když jsme dojeli k operačnímu sálu, převzal si mě doktor a můj ‚statečný‘ přítel omdlel. „Ty slabochu“ stihl jsem říct hromádce ležící na zemi před tím, než se zavřely dveře operačního sálu. Jediné co si potom pamatuju, je jak mě položili na operační stůl. Záblesk. Injekce. Tma.
Probudil jsem se až na pokoji, vedle mě seděl Liam a v ruce držel malý uzlíček, který ve mně vyrostl. „Liame? Ty brečíš?“ zeptal jsem se pobaveně a natáhl jsem ruce pro malou Lily. „Ne, já, já jen, ty jsi to dokázal, jsi úžasný.“ Řekl. Podíval jsem se na něj, usmál jsem se a řekl jsem „Nerad bych kazil tuhle romantickou chvilku, ale, Já vím.“ Oba jsem se zasmáli a objali se, poprvé jako rodina.
