Seděla jsem za klavírem a hrála skladbu River flows in you. Prsty mi už samy od sebe běhaly po klávesách. Zavřela jsem oči a vychutnávala si jemné brnění vzduchu kolem mě. To bylo jediné, co jsem vnímala.
Krátce po narození jsem ohluchla, ale s odchodem sluchu, přišel jiný smyslový vjem.
Když lidem řeknu, že jsem hluchá a přesto se dokázala proslavit hrou na klavír, poklepou si na čelo a řeknou, že to není možné. Celý život žiji v tichu. Nevadí mi to. Jak by taky mohlo. Nic jiného ani neznám. Dlouhou dobu trvalo, než jsem se naučila odezírat ze rtů a dodnes mám problémy s tím, když někdo mluví příliš rychle.
Pomalu jsem dohrávala poslední tóny skladby. Prsty volně nechala sklouznout z klaviatury do klína. Oči stále zavřené.
Vzduchem se šířily nepatrné vibrace, jak diváci aplaudovali. Známý hřejivý pocit se začal rozlévat mým tělem. Stále jsem měla zavřené oči, je to takový můj malý zvyk, který je lidem tak známý, že si mě bez něho, ani nedokáží představit.
Vibrace kolem ustaly a já s mírným úsměvem rozevřela k sobě slepená oční víčka. Párkrát jsem zamrkala, abych mohla zaostřit na dav přede mnou. Bylo jich tolik. S každým vystoupením jejich počet vzrůstal. Všichni chtěli vidět dívku s výjimečným nadáním.
Opatrně jsem odsunula židli potaženou heboučkým sametem a zamířila k okraji pódia. Mírně jsem se uklonila. Sál se opět rozvibroval potleskem. Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomují, že nic z toho neslyším.
Věnovala jsem jim poslední úsměv a přemístila se ke svému týmu do zákulisí. Všichni se ke mně vrhli a snažili se mi něco říct. Bylo jich moc. Prostě moc a já začala panikařit. Odkývala jsem jim všechno, ať už se ptali na cokoliv. Nesnažila jsem se ani odezírat. Mluvili opravdu rychle.
Konečně. Zabouchla jsem dveře od šatny a sesula se po nich na zem pokrytou kousavým kobercem. Obličej schovaný v dlaních. Nezvládnu to. Je toho moc. Nesnáším svou slávu.
Lidé, jejichž pracovní náplní bylo se o mě starat, docela často zapomínali na můj handicap. Teda alespoň mě to tak přišlo. Jedinou oporou mi byl můj milovaný čtyřnohý přítel. Nedovolili mi si ho sem vzít. Prý by se tu akorát stresoval. Není to pravda. Lio je ve stresu, jen když s ním nejsem a je tomu tak oboustranně. Potřebuju ho. Teď hned.
Zaťala jsem pěsti tak silně, až se mi nehty zaryly do dlaní. Bylo my to jedno.
Jedno, že mi tam zůstanou krvavé půlměsíce. Potřebovala jsem Lia. Hned. Začala jsem příšerně křičet: "Amando!" nic. "Amando!" do hlasu se mi vkrádala hysterie.
Ucítila jsem tupou bolest v zádech, jak do mě narazily silou otevřené dveře. Bolelo to.
Amanda se nademnou skláněla se strachem vepsaným v očích. Její rty se pohybovaly. Já slyšela jen nepřirozené duté ticho. Nechala sem jí, aby mě dotáhla až ke gauči u protější strany pokoje. Soustředila jsem se na její rty. "...pak nás čekají rozhovory a intervi..." "Chci Lia." Hlas se mi třásl. Nechápavě se na mě koukal.
S prázdným pohledem jsem se upřeně zadívala na Amandu a naštvaně zakřičela: "Tak mi dej alespoň mobil když ne Lia." Roztřásla se jí brada. Nedivím se. Je tu nová. Neví jak probíhají moje "stavy". Někdy se i já, sama sebe bojím. "Amando. Dej mi ho. Prosím." Nervózně mi podala mobil a rychle odkráčela z místnosti. Sázím na to, že do týdne dá výpověď. Jako všechny před ní.
Párkrát jsem přejela prsty po obrazovce a začala psát krátkou zprávu.
Stálo v ní jen: Potřebuju Lia.
Nevěděla jsem komu jí odeslat. Ne. Já jí ani neměla komu odeslat.
Uložila jsem zprávu do konceptů, vypnula dotykovou obrazovku a hlavu si s povzdechem opřela o studenou zeď za mnou.
Musím se uklidnit, jinak zase budu muset brát prášky, které, mi podle mého doktora, mají pomoci se sebeovládáním. Lež. Spíš to napomáhá tomu, že nechávám ostatní, aby se mnou manipulovali. Což ostatně dělají, i když jsem při smyslech.
Zavřela jsem oči. Nádech. Výdech. Tep se mi pomalu začínal dostávt do normálu. Nevím jak dlouho jsem seděla. Čas jakoby neexistoval. Jen já, tma a ticho které mé provázelo životem. Jinak nic.
Ucítila jsem známou tíhu na stehně. Lio? Ztěžklá víčka se ne a ne otevřít. Snad protože jsem se bála, že je to pouhý sen a Lio se vypaří stejně rychle jako se tu objevil.
Konečně se mi podařilo rozmrkat černé tečky před očima, bránící mi ve výhledu na Lia. Šťastně jsem se usmála a poklepala na gauč sedle sebe. Lio neváhal a zaujmul místo po mém boku. Musel vycítit, že na tom nejsem zrovna nejlépe, protože mě začal hravě šťouchat mokrým čumákem do břicha. Z úst se mi vydral zadržovaný smích.
Až teď jsem si uvědomila, že v místnosti nejsme sami. O rám dveří se opíral Bob, šéf mojí ochranky a jediný člověk, který mě má rád.
Pomalu mu táhlo na čtyřicet a přesto neměl ženu, rodinu, ani přítelkyni. Vlastně měl jenom mě. Teď už šestnáctiletou puberťačku, ale v té době devítiletou holčičku bez rodičů, s dlouhými blonďatými vlasy a s opravdu nenasytným štěnětem labradora. Je takový můj anděl strážný.
Pamatuji si, jak se mi snažil z vlasů vyčesat žvýkačky, které mi tam nalepily děti ze školy, jenom proto, že jsem podle nich byla divná. Bohužel se to neobešlo bez zásahu nůžek a tak z mých dlouhých vlasů zbylo jen zubaté mikádo. Pátá třída pro mě byla peklo.
O dva roky později mi zase žínkou smýval šminky z obličeje se slovy, že na to mám ještě času dost. Když jsem se ho zeptala od kolika let se tedy smím malovat, odpověděl, že na malování a na kluky můžu začít myslet minimálně od dvaceti. Po tomto prohlášení o tom už nechtěl ani slyšet a dělal, že moje pokusy o smlouvání neslyší.
O další tři roky později mě našel, jak se žiletkou řežu do zápěstí. V tu dobu jsem přestávala zvládat tlak médií. Naštěstí jsem si nestihla udělat nic, až tak závažného. Všechny škody napravil doktor pár stehy, ale ruku mi už dosmrti budou hyzdit jizvy, jako cejch za mou hloupost.
Od tohoto incidentu se Bobův vztah ke mě změnil. Úplně se mnou přestal mluvit, nechodí mě v noci utišovat, když mám noční můry, které se neustále hlásí o pozornost i teď. Nenadává mi za to, že jsem si neustlala postel, neuklidila oblečení do skříně, nepřijde, jako tenkrát a nesmyje mi z tváří make-up.
Ranilo ho, co jsem udělala a takhle to dával najevo.
Toho dne, když jsem ležela v nemocnici na pozorování přišel se slzami v očích a řekl: "To jsi mě tu chtěla nechat? Jen tak samotného? Potom co všechno jsem pro tebe udělal?" V té chvíli mi došlo, že jsem ho ztratila.
Mírně jsem zatřásla hlavou, abych se vrátila do přítomnosti.
Bob se stále opíral o rám dveří a vpíjel se do mě očima. "Děku..." odkašlala jsem si, aby můj hlas nezněl tak skřípavě. "Děkuju, že si mi přivedl Lia." Jen pokývl hlavou a zmizel za rohem jakoby tu ani nikdy nebyl. Bodnul mě ledový osten lítosti.
Kdybych za ním běžela a na kolenou ho prosila, aby mi odpustil, jistě by to udělal.
Já, ale jen seděla, hledíc na prázdné místo co po něm zbylo. Jak u dveří tak v mém srdci.
Jen já a Lio.
Jako před dvanácti lety.
Zase sami.
