Oxford

Seznámení

Sedím. Sedím na židli v pokoji před oknem a přemýšlím o smrti. Jaké to asi je ? Zemřít ? Umírat ? Cítit tu bolest ? Nebo necítíme nic? Tak snad...
Slyším že na mě mamka volá ze zdola "Jess, pojď se najíst!"
Jdu po schodech dolů a zakopnu. Skutálím se po schodech.

O tři roky později

Ahoj Jess, říká mi mamka. Nepoznávám ji. Jsem naprosto mimo. Ptám se: " Kdo jste ?" Dostala se mi odpověď že ta neznámá paní je moje mamka, ale já tu paní neznám.
Rozhlédnu se. Zjistím ze nejsem v domácím prostředí a že jsem v nemocnici. Zeptám se: "Co se mi stalo ?" Prý jsem spadla ze schodů a byla tři roky v komatu. Teď jsem prý naprosto v pořádku. Můžu se vrátit do školy, jist, pít, být venku s přáteli, být s rodinou prostě být jako normální 17-ti letý teaneger.
Když jsme dorazili domů mamka mě provedla domem a seznámila mě s mým bratrem a otcem. Když mě mamka seznámila se zbytkem rodiny a ukázala mi fotky a připomněla mi par věci řekla mi ať si jdu lehnout že budeme pokračovat zítra.
Když jsem si šla lehnout k sobě do svého pokoje, který zůstal nedotčený za cele tři roky se v něm nic nezměnilo. Šla jsem se vykoupat do své sprchy a připomenout si těch pár let. Měla jsem strach. Bála jsem se že jsem přišla o něco důležitého kromě školy, ale druhý den když jsem se probudila mi mamka začala vyprávět o tetě Vilmě a o strýci Eduardovi a o mem bráškovi a o tom jaké to pro ně byli strašné tři roky, ale doktoři říkali že se z toho dostanu. Řekla mi taky že jsem byla ojedinělý případ v komatu, protože mi mozek šel jako kdybych normálně žila, ale...
Po té co jí řekli že by bylo strašné mě odpojit že normálně žiju rozhodla se, že mě nechá na přístroji. Když mi vyprávěla zmínila i den kdy jsem se probudila.