Možná to tak má být... |m.y/p.j

10.

Cuknutím jsem se probral. Na tak už typickém místě pro mě.
V nemocnici, na židli, vedle svého přítele.
Už jsou to dva měsíce co je tu.
Dva měsíce od naší hrozné hádky a jeho nehody.

Pokaždé když tu jsem, což je denodenně si říkám, jak si můžu zasloužit takovou dokonalost. Už 6 let jí mám jen pro sebe. A teď se mě pomalu pokouší opustit.

Díky mé chybě, já začal tu nesmyslnou hádku. Díky mě je tu a opouští mě. Opět jsem si složil hlavu vedle Yoongiho.
Než jsem to stihl, vyrušilo mě to, čeho se poslední dva měsíce bojím nejvíc.
Ten příšerný zvuk přístrojů, co oznamují to nejhorší.
Yoongi nedýchá.

Vystřelil jsem rychlostí světla pro doktora.

Celý jsem se klepal před jeho pokojem. Nemůže se to stát.
Proč by mě opouštěl. Nemůže.
Jenže doktor mě přesvědčil o opaku.