Otázky bez odpovědi

1. Část

Asi každy zna obyčejnou školní tělocvičnu s jejím specifickým tvarem, vybavením a pachem. Tak předne taková místnist mě straší nejen ve snech, ale i v bdělém stavu. Po přednesu u tabule je to druhé nejméně oblíbené místo ve škole.

Bohužel není možné prostě zavřít oči a počkat, až ty nepříjemné věci pominou. Proto také po mě chtěji, abych před celou třidou metala kotouly. Já, která se uprostřed hodiny raději počůrám, než abych zvedala ruku a připoutala k sobě pozornost celé třidy kvůli něčemu tak trapnému, jako je otázka, zda smím jít na záchod.

Stydím se, což je asi jediné, co o sobě můžu řict. Nejde však jen o stud, ale i o neodbytný a hrůzu nahánějucí strach. Kdyz jsme se měli naučit basničku, i když krátkou a jednoduchou, raději jsem tvrdila, že ji neumím, než abych se postavila čelem do třídy a přeříkala ji třiceti spolužákům.

Ale zatímco stud odnesl čas a zkušenosti, strach zesílil a zakořenil ještě hloub. To strach vládne mému životu. Vždy to tak bylo, je tomu tak teď, a bude tomu tak i nadále. Prostě jsem taková.

A tak jsem roztřesená strachem a studem stála u žiněnky, té tvrdé, kožené, co je z ní člověk otlučený stejně, jako z podlahy. Stála jsem, scvrkla pod pohledem celé třídy, očekávající, co zkazím tentokrát, protože jsem přece jen hloupé nemehlo, které nezvládne ani kotoul vzad.

Přidřepla jsem, abych se ztrapnila, jako ostatně pokaždé, když jsem se pokusila o nějaký sportovní výkon, načež mě ta potvora co nás učila, přiměla svůj trapas zopakovat. Ať ji sežere něco odporného, za to, jak se po mě neustále vozí. Neustále mi připomíná, jak jsem neschopná, aniž by se mě pokoušela pochopit, nebo mi pomoci.

Misto elegantního výskoku jsem se opět rozplácla jak žába, když se ozval divny zvuk. To zaskřípění mi málem utrhlo uši, ovšem očividně jsem ho slyšela jako jediná, protože ostatní se ani nehnuli.

Stěna mezi osiťovanými okny se jakoby rozprskla a zahalila celou tělocvičnu neproniknutelnou záplavou prachu. Jediný, kdo se potupně rozkašlal, jsem byla opět jen já. Prach sedl a vyloupla se z něj žena. Myslím, že mi v první chvíli poklesla čelist. Dlouhé světle vlasy ji v drdolu držely předlouhé výhonly svlačce i s květy, ovšem bez listů. Z uší ji visely až na ramena dlouhé náušnice z perliček sladkovodních škeblí a krk jí těsně obtáčela vlákna pavučin, v nichž se třepotal uvězněný motýl. Její oděv připomínal úzký šál ze světloučké a střibřité se lesknoucí tkaniny, spletený na jejím těle do prapodivného úboru.

To celé ovšem ještě nebylo to nejpodivnější. Prach se u jejích nohou zformoval v mlžný obláček, nadnášejíc ji, jako by snad nic nevážila a kdyby bylo té náhlé magie málo, celá ta žena se koupala v zářivém světle, auře, zkrátka něčem, co celou jeji osobu skrz naskrz prozařovalo.

Celé mé tělo pohltil třes zimničného děsu. Tak, jak jsem se té ženy bála v tom momentě, tak jsem se ještě nikdy nikoho nebála. Můj děs se ještě vystupňoval v momentě, kdy promluvila, aniž by otevřela ústa. Přímo uvnitř mé hlavy vybouchl gejzir slov, jimž jsem zpočátku neměla sílu porozumět. Hleděla jsem na podivnou ženu jako úplný pitomec.