Polibek smrti ~Hannigram FF~

Polibek smrti

Obloha byla temná a vypadala smutně. Našedlá barva přecházela do temně modré a odrážela se v moři. Studený vítr tiše naříkal a měsíc osvětloval dvě postavy stojící v pevném obětí. Krev lpící na jejich oblečení byla ve světle téměř černá.

Působila magicky.

Hannibal Lecter, vrah, kanibal a uznávaný psychiatr, byl na pokraji svých sil. Hlasitě oddechoval, bradu položenou na tmavých, kudrnatých a od potu vlhkých vlasech Williama Grahama. Oba muži utrpěli vážná zranění a na mnoha místech těla krváceli.

"Je to krásné," zašeptal tiše Will a roztřeseně se podíval do Hannibalovy tváře. Jejich oči se setkaly. Oční kontakt, který Will jindy nesnášel, byl v tomto momentě příjemný. Hluboké tmavě hnědé oči Hannibala jej uklidňovaly. Dodávaly mu pocit stability, kterou tolik postrádal.

Pohlédl na Lecterovy rty, ale za chvíli odvrátil pohled a hlavu stranou. Byl napjatý a srdce mu splašeně bušilo.

Uviděl na zemi ležícího mrtvého Francise Dolarhyda. Na okamžik zavřel oči a hluboce se nadechl. V hlavě se mu přehrával pořád dokola nedávný souboj. Náhle však ucítil na tváři, kterou měl ulepenou od kovově páchnoucí a horké krve, něčí dlaň. Mohutná dlaň doktora Lectera, která jeho hlavu odvrátila od mrtvého.

Užíval si ten dotek jeho dlaní, které vzaly Willovu hlavu a donutily se jej dívat se do doktorových očí. Příjemně hřály. Hannibal se dlouze vpíjel do jeho vyděšených, modrých očí a pomaličku se pousmál. Grahamovi se zamotala hlava. Možná kvůli ztrátě krve, možná kvůli jejich těsné blízkosti...

"Je to v pořádku, Williame," zachraptěl a tváře mužů se přiblížily zase o kousek blíže. Jejich dech se mísil v jeden, když měli rty pár milimetrů od sebe. Hannibal Lecter, obávaný rozparovač a několika násobný vrah, poprvé zaváhal.

Bylo to jako ve snu. Na Willově tváři přeběhl lehký náznak úsměvu a jejich rty se spojily. Will cítil brnění po celém těle, jejich světy se střetly v jeden a na chvíli se zastavil čas. Byl to letmý polibek, kdy se Hannibalovy rty jemně otřely o Willovy, než se mladý Graham odtáhl. I tak v tom polibku bylo opravdu vše, co chtěli jeden druhému říct. Všechno, co je trápilo. Bylo to jako kdyby nalezli něco, co tak dlouho hledali. Na chvíli nalezli klid.

Lecterův dech, který se předtím uklidnil, byl zase o něco zběsilejší. Cítil neutuchající hlad po Willovi, který tam teď stál, jako malý chlapec, kudrlinky mu padaly do očí, ve tváři rozčarovaný výraz, který Lecter nedokázal identifikovat.

Co se Grahamovi honilo hlavou? Ani on sám to ale nevěděl. Polibek s Hannibalem byl... neskutečně intimní. I ten jemný dotyk jejich kůže jej dokázal naprosto omráčit. Měl Hannibala rád, i když jej zároveň nesnášel. Když se jej před lety pokoušeli s Jackem zatknout, tehdy, když zemřela Abigail, necítil štěstí. Necítil tehdy nic, jen prázdnotu. A když byl s Molly, když žil bez Lectera, byly okamžiky klidu, když si na něj nevzpomněl. Téměř ideální chvíle, kdy byli všichni společně jako jedna velká rodina.

Jako by se nic nestalo. Ale pokaždé, když se podíval na své břicho, na "úsměv", který mu Hannibal nechal, pokaždé na něj myslel. Přál si ho tolikrát zabít, cítil k němu takové nechutenství, ale přesto, když jej viděl ve věznici za sklem, ucítil uvnitř radost. Ne protože by byl Hannibal zavřený. Ale protože jej zase viděl. Protože mu možná chyběl. Pokoušel se tento pocit schovat hluboko uvnitř, ale věděl, že k Lecterovi svým způsobem něco cítí.

Nevěděl co to bylo a nevěřil, že by existovalo slovo, které by to vystihovalo. Několikrát sykl, když jej zabolely rány od nože. Krev mu stékala pomalu po košili jako roztavená čokoláda a on pohlédl na Hannibalovy rány.