Kiss me before I f*cking lose my mind

Setkání

Byla zima. Ne roční období, jen chladný vítr poletoval ulicemi města, nacházejícího se v Rusku. Bylo ráno, přesto si lidé navlékáli teplé oblečení a šály okolo krku. Z úst všech vycházel dým, jakoby kouřili vzduch. Tu seděl malý chlapec, na rohu ulice, zabalený v mikině. Rudá šála obepínala jeho hubený zjizvený krček. Klepal se zimou a jeho žaludek naštvaně hlásil, že by rád něco k snědku. No jo, ale co? Mladý chlapec, jehož nosánek již zimou zčervenal, neměl u sebe nic. Ani peníze, natož kousek jídla. Ano, mohl by o jídlo škemrat. Ale je tady menší problém. A to, že neměl pěkné dětství a teď se lidí bojí. Nedokáže s nimi promluvit. A krást? Nikdy se mu to nepovedlo, avšak díky lidem jenž na něm experimentují se do vězení nikdy nedostal. Teď mohl jen sedět a čekat až jejich další test - test přežití - skončí, aby mohl zpátky do tepla. Zřejmě neuspěje, ale aspoň bude v teplu, s jídlem...

Projelo kolem černé auto, docela draze vypadající. Řídil jej muž, no, mladý muž. Okolo 19-ti let. Jeho dlouhé bílé vlasy byly sepnuté v culíku. Okénko jeho vozu se otevřelo a z něj onen mladík vykoukl. Hleděl přímo na klučinu, jehož blonďaté vlásky vlály v ledovém větru. Na krajíčkách očí měl slzičky, jenž ho ledově štípaly. Zvedl hlavu a upřel na něho své modré očko. Druhé měl zavřené, stejně na něho neviděl. Hleděl na muže, který se na něho z auta usmíval. Náhle se vypl motor a bělovlasý vystoupil. Mířil směrem k uplakanému chlapci. Zářivě se na něho usmál. "Copak, ztratil ses? Nebo nemáš domov?" zeptal se jej jemným a milým hlasem. Chlapec pouze zavrtěl hlavou. Ani hlásek nevydal. Záhadný mladík se usmál a natáhl k němu svou bledou ruku. "Pojď se mnou, postarám se o tebe." Chlapec chvíli váhal, ale co by mohl ztratit? Uchopil jeho teplé ruce a zvedl se z chladné země, pokryté lehkou vrstvou jinovatky. Muž mu okamžitě přehodil přes rameno svou bundu a posadil jej do auta. Ano, mohl to být uchyl, ale horší než u těch mužů s jehlami to být přeci nemůže. Mladík opět nastartoval auto a rozjel se.

Jeli celkem dlouho, přesto do oběda byli na místě. Pěkný dům, krásně zařízený. Mladík vystoupil, malém si ve dveřích zavřel své dlouhé sněhobílé vlasy. Otevřel chlapci dveře a vedl jej dovnitř. "Už ti bude teplo. Mimochodem já jsem Alurem. Prozradíš mi ty své jméno?" zeptal se, jakmile vešli do vyhřáté předsíně. Sám chlapci vyzul boty, vzal si ho do náruče a odnesl do obýváku. Tam mladý hoch spočinul na měkkém gauči. "Hikage." zašeptal náhle své jméno. "Co?" Alurem nechápavě zíral. "Hikage." zopakoval klučina. Zachumlal se do bundy Ala a zavřel oči. Konečně mu bylo teplo. Alurem se na Hikageho usmál, pohladil jeho vlásky a odešel připravit něco k jídlu. Hika jistě musí mít velký hlad. Uvařil co umí nejlépe. Boršč. Lahodná vůně táhnoucí se z kuchyně probudila mladého Hikageho ze spánku. Pomalu se zvedl, stoupl na své hubené nožky a opatrně šel ke kuchyni. Našlapoval tiše, aby nevzbudil pozornost. Pořád se bál, strach z lidí jen tak nezmizí. Když se na něho Alurem otočil, Hika se lekl až skoro nadskočil. Alurem se musel zasmát. "Jenom klid, Hikage. Já ti neublížím." došel k němu a pročísnul mu neposedné blonďaté vlasy. Hikage sebou cukl, ale pak se uklidnil. Kdyby mu ublížit chtěl, už by to udělal. Alurem se vrátil dovařit jídlo. Hned co bylo hotové, naložil plný talíř Hikagemu a položil mu to na stůl. Hika se posadil. Vůně byla tak lákavá, že se do jídla pustil prakticky ihned. Olizoval se až za ušima. "Děkuji." usmál se opět. Alurem jej pohladil a sám si naložil. Když se usadil, pohlédl na klučinu. Fascinovalo jej jehp rudé oko. Že by čočka? Ale co potom za jizva? Zvláštní.. Neřešil to a pustil se do jídla. Vyptavat se ho může jindy, nechtěl se jej hned na něco vyptávat. Mohl by ho vyděsit nebo tak něco.. Opravdu ho nechtel odehnat zpátky na ulici. Bylo mu jej líto. Jen jedl.