Sen, všichni ho známe, každý z nás ví, že je to úžasné a dokonalé místo. Dostáváme se sem skrz spánek a často zde zažíváme neuvěřitelná dobrodružství, která bychom nikdy v realitě nezažili. Proto se do této země tak rádi vracíme.
,,Dneska si povíme něco o ametystu" řekla učitelka. A přesně v tuhle chvíli jsem přestala poslouchat. Rovné blond vlasy mi splývaly na kostkované košili. Začala jsem si s nimi pohrávat a tupě opisovat zápisky z tabule. Když hodina skončila zabalila jsem si věci do tašky a snažila se co nejrychlejc vyjít ze třídy a zmizet před drtivým pohledem učitelky. Rychle jsem sešla do šaten, oblékla jsem si svou zimní bundu a boty a ihned mizela. Dneska jsem neměla náladu se někým bavit. Už jsem otevírala branku, která mě dělila od okolního světa. V tom na mě zavolal Honza. Nejhezčí kluk ze třídy. Každý den spolu čekáme na autobusové zastávce. Je s ním sranda, ale dneska na něj nemám vůbec náladu. Honza si se mnou chtěl povídat, ale hned jsem ho odpálkovala a mlčky jsme opustili pozemky školy.
Na zastávce v pozdním odpoledni nikdo nebyl a teď začalo ještě pršet. Brzy jsme byli z Honzou promáčení až na kost. Najednou se začal smát. Nevrle jsem se ho zeptala co se děje. Jen ukázal na mojí hlavu. Až teď jsem si to uvědomila. V mokru se mi vlasy vždy začnou nekontrolovatelně vlnit a kroutit. Usmála jsem se a přišla k němu blíž rozcuchala mu jeho vždy perfektně upravené vlasy. Nenechal si to líbit a taky mi rozcuchal vlasy. Podívala jsem se na něj vražedným pohledem. Po chvíli zírání jsme se oba začali hodně nahlas smát. To už ale přijížděl autobus a oba jsme dostali spršku vody z kaluže, kterou náš autobus právě projel. Začali jsme se smát ještě víc a celí promáčení jsme nastoupili. Sedli jsme si spolu do zadní části úplně prázdného autobusu.
Když už jsme zastavili po třetí vstala jsem, objala Honzu na rozloučenou a vyrazila domů. Minula jsem poslední barák ve vesnici a uhnula z hlavní cesty. Zkrátila jsem si cestu domů přes lesní cestičky, které tady vyšlapala lesní zvěř. Pro člověka, který to tu nezná jsou zrádné, ale po patnácti letech života v lese se už člověk neztratí.
Po půl hodině rychlé chůze se přede mnou otevřela mýtina.
Jenom tmavé obrysy, které se rýsovaly proti obloze prozrazovaly že tu stojí dům.
Najednou se mi něco chlupatého otřelo o nohu. ,, Ahoj, Carrie"pozdravila jsem svou fenku. Začala se se mnou mazlit, protože už moc dobře věděla že mám pro ní zbytek svačiny schovaný v batohu. Došla jsem s ní až ke dveřím. Odemkla jsem je a tašku si odložila dovnitř. Sedla jsem si na schody a dívala se na noční oblohu. Hvězdy krásně zářily a já hladila Carrie, která mi položila hlavu do klína a nechala se drbat za ušima. Vesmír mě vždycky moc silně přitahoval a noc taky. Nebyla jsem to dítě co s vzbudí uprostřed noci, podívá se z okna a začne brečet. Vždy jsem si sedla na parapet a pozorovala hvězdy.
Přemýšlela jsem o smyslu života, o škole, no prostě o všem.Když už jsem se začala třást zimou, naposledy jsem pohladila Carrie a otevřela dveře domu.
