Utíkám, co mi síly stačí.
Cítím, jak mi větve šlehají přes obličej, ale není čas je odstrkovat.
Do nohou mě tlačí kameny a spadlé jehličí.
Nebyl čas si vzít boty.
V lese je šero a skoro nevidím, kam běžím.
Ztratila jsem se.
Proč? Proč to tak musí být?
Nedávám pozor na cestu.
"Au!"
"Haló. Upadla jsi? Jsi v pořádku? No tak už se probuď!"
Pomalu otevírám oči, které následují ten hlas. Koukám nad sebe.
Nikdo tam není, asi se mi to jen zdálo.
"Halo... Já jsem tady... "
Rozhlédnu se kolem sebe: "Co ... Co jsi zač?"
Přede mnou se tyčí malé stvoření se špičatýma ušima, které by mi sahalo sotva po kolena.
"Jsem lesní elf, ale to ty mi řekni, co tady děláš, tady v tom nejhlubším lese."
"Chtějí mě chytit ..."
"Proč tě chtějí chytit?"
Protože jsem jiná, protože lidé nemají rádi něco, co je jiné, bojí se toho a chtějí, abych byla jako oni. "
Elf se nehýbal. Přemýšlel.
"Proč před nimi utíkáš? Proč jim nepomůžeš, aby byli také jiní? Víš co, dám ti dar. "
Elfovi se rozsvítili dlaně a pak mi začali říkat: "Od teď se nebudeš bát být jiná a ukážeš všem, že když budou jiní, budou šťastní. Naučíš každého, aby byl sám sebou. "
Cítila jsem v sobě zvláštní sílu.
Najednou jsem měla pocit, že se chci vrátit a dokázat to, co mi elf řekl. Cítila jsem nekonečný klid.
Z ničeho nic mi elf zmizel před očima.
"Máme jí, už nám neuteče!"
Vidím z dálky ty, kteří mě hledali.
Už neutíkám...