Vzbouřenci

Prolog

Dokonalá loupež? Nic takového neexistuje a Anja si toho byla velmi dobře vědoma. Mezitím, co šedá dodávka (od podlahy po strop narvaná vybavením tak, že se v ní dalo ztěží hnout) uháněla šerem, znovu a znovu procházela plány budov, instrukce, záznamy bezpečnostních kamer i profily účastníků, jež měli být přítomni na dobročinném večírku, na který mířili. Když projeli ostrou zatáčkou, do žeber jí dloubla hrana krabice, ve které byly uloženy nouzové převleky. Každé to dloubnutí ji štvalo víc a víc. Snažila se ignorovat vztek i nervozitu, ale chování ostatních ji vytáčelo natolik, že nebyla schopna soustředění. Každý z trojice dělal něco špatně, něco, co ji dráždilo víc, než býka červené plátno.

"Felixi ztlum si tu zatracenou hudbu, slyším to až sem."

Vyštěkla znenadání s pohledem zabodnutým na hubeného, menšího mladíka, který se choulil v rohu dodávky a stejně jako ona hleděl do obrazovky telefonu. Jakmile zaznělo jeho jméno, škubl sebou a pohlédl na Anju s výrazem raněného zvířete. Něco zamumlal, vytrhl si z uší sluchátka a schoulil se ještě do většího klubíčka. Hudbu ale neztlumil, byla slyšet ještě víc.

"Proboha nech ho bejt, všichni máme nervy." Zpoza soustavy obrazovek, které jen tak tak držely izolačkou a nebezpečně se třásly celou dobu jízdy, vykoukla snědá dívka s afrem. Anja se nechtěla hádat zrovna s Janie, byly obě chytré a takové hádky bývaly na dlouho, proto si jen demonstrativně vzdychla a vrátila se ke svým informacím.

"Mluv za sebe, Zlatěnko. Já se náhodou dost bavím." Ozvalo se od volantu.

"Sklapni, Osirisi." Zavrčela obě děvčata zaráz. Felix se uchechtl.

"Hej, kočky klídek. Jste ve vrcholné fázy svého měsíčního cyklu, nebo co? Bude to v pohodě, dělali jsme to stokrát."

"Přesněji řečeno šedesát osmkrát." Panovačný tón Janie dal všem najevo, jak moc nervózní sama ve skutečnosti je. Všichni se znali už mnoho let a přesně věděli, co od toho druhého čekat. V okamžiku, kdy zjistili , že Janie je nervózní, každý reagoval po svém. Osiris sklapnul, protože vystresovaná Janie Doe byla horší, než rozdrážděný včelí roj. Felix začal přemýšlet nad způsobem, jak ji uklidnit. Věděl, že ho pošle do háje, ale nemohl si pomoct. Anju nejistota ostatních uklidňovala, proto zaklapla svůj notebook s plány a začala si upravovat účes, který jí prostě nepřišel dost perfektní. Nastalo ticho, přerušované hvízdáním pneumatik. Pach spálené gumy štval všechny krom Osirise.

"Té mínus třicet vteřin, Anjo, vysedáš." Porušil po nějaké době mlčení. Aniž by dala cokoli znát, vstala a na podpatcích dobalancovala k zadním dveřím dodávky. Musela se krčit, přestože neměla nijak vysoké jehly, její přirozená výška nebyla uzpůsobená pro tohle vozidlo. Jít s hlavou skloněnou a narážet do věcí jako nemotorné děcko ji štvalo.

"Brzdím!" Řekl Osiris hned poté, co dupnul na brzdu a Anja sletěla na Felixe.

"TY DEBILE JEDEN, TEN ÚČES JSEM DĚLALA HODINU!" Zaječela a vyskočila na nohy.

"Promiň..." Zamumlal Felix.

"No a? Já si ten svůj zničil při stěhování těch beden a nebrečím. Kočičko, běží nám čas. Makej." I když si to nechtěla přiznat, věděla, že Osiris má pravdu. Přesto si nemohla odpustit jedovatkou poznámku, než vylezla ven do šera.

"Ještě jednou mi řekneš kočičko a ty diamanty ti strčím do prdele." Pronesla, než opustila dodávu.

"Beru to jako nabídku, kterou s díky odmítám. Nejsi můj typ." Osiris se zazubil do zpětného zrcátka a dupl na plyn. Dodávka s otevřenými zadními dveřmi vyrazila pryč, Felix málem vypadl ven, Janie začala nadávat a Anja osaměla.