Letím. Nestíhám. Při pádu ze schodů se pokouším nasadit si bundu. Rána! Padám na zem a všechny moje věci se mnou. Taška, brýle, prostě všechno. Už bez toho přijdu určitě pozdě. dostanu zase čočku a možná že už vyletím.
Musím se dát dohromady. Zvedám se, sbírám tašku, nasazuju si brýle, prohrábnu slámově svetlé vlasy a co možná nejrychleji, ale tak, abych už nic nepoztrácel, vybíhám směr autobusová zastávka.
Zrovna když jsem od ní už na dohled, opouští jí autobus. Uf! Není to moje, jen nějaká 313ka. Tu jsem tu ještě neviděl. No, asi výluka.
Doklušu na zastávku a postavím se vedle budky. Za chvilinku by to mělo jet. Letmo zkontroluju čas na mobilu. 7:49. Možná ještě stihnu přijít dřív, než se po mně šéf začne shánět.
V zatáčce se mihne další vůz. Konečně! Jenže k mému překvapení i zlosti jede zas 313ka. Ty dopravci v tom maj teda pěknej bordel. Kde je moje 195ka?
Všichni ostatní nastupují do 313ky, jakoby s ní jezdili každý den, přitom jsem jí tu nikdy neviděl.
Ale můj bus musí přece jet už brzo. Jasně, už bych si měl taky jednou zapamatovat ten jízdní řád.
Zastávka se zase začala pomalu plnit lidmi, proto se musím proplést mezi dvěma holkami, abych se mohl podívat, kdy to pojede.
Co? Kde to je? Kde je jízdní řád 195ky? Jediná vyvěšená tabulka hlásí 313 - Černý vrak. To přece neni možný! Jsem tu přece dobře. Tudy jezdím vždycky. Ne. Nemožné! Zbláznili se. Všichni se zbláznili.
No, možná jsem se naopak zbláznil já. Možná ještě spím.
Rána. Dal jsem si facku, abych se probral. Jedna z holek - docela hezká - stojících vedle se udiveně otočila mým směrem. Super! Ale bolelo to. Nespim.
Přijíždí další autobus. Zase 313ka. To mě poser. Tohle je fakt zmatek. Všichni jsou mimo. Napadá mě někoho se zeptat, co se to tu vlastně děje.
"Promiňte, proč všichni jedou tou 313kou?" vypadne ze mě.
"Nevím proč všichni, ale já tak jezdím denně," zabručí starší pán v saku, kterého jsem oslovil, "a nezdržujte, mladíku, pospíchám." Naskočí do autobusu, zavřou se dveře a vůz se rozjede.
To snad ne! Tohle nezvládám. Proč všichni jedou 313kou? Jedou na Černý vrak? Co to kurva -
Dobře. To není moje starost. Žejo. Já musím do práce. Snad šéf pochopí, že dnešní ráno je tu zmatek a je to chyba dopravců. Žejo. Já za to nemůžu. Snad to šéf pochopí. Pokud ale taky nepoběží na tu pitomou 313ku.
Vyrážím rychlým krokem. Jdu pěšky. Autobus jsem vzdal. A jsem nasranej. Na všechno. Na systém. I na toho dědka. Prej "já tak jezdim denně," jasně, dědo, proč ne? Asi jste upad, co? Nejezdíte tak denně. Nikdy tak nejezdíte, dědo, a hotovo.
Míjí mě další 313ka. A jede zas jen v tom jednom směru. Opačně nejezdí žádné autobusy. Ale to očividně není žádný problém, v tom směru totiž nikdo nečeká. Zastávky jsou prázdné. Všichni jedou jen na Černý vrak, poslušně jako ovce nastupují do 313ek a tváří se jakože nic.
Cítím se jako ve špatným snu. Jako pod vlivem. Přitom jsem si nic nevzal. Ani jsem nepil. Aspoň co si pamatuju. Snad tohle brzo skončí. Jinak se zbláznim. Zešílim!
Další. Jede si klidně kolem. Řidič se tváří normálně - znuděný a unavený. Ale pár běžných cestujících se na mě dívá trochu překvapeně. Proč jako? Aha. Vůz přijíždí na zastávku a já neběžím. "Vždyť ti to ujede!" křičí na mě pohledy několika kluků v buse. Ne, díky, odpovídám jim v duchu, já jdu pěšky. Nejedu s váma na Černý vrak.
Kráčím prostě dál. Snažím se vypadat, jakože mám ve všem jasno. Jakože jsem borec. Jenže vnitřně se cítím divně. Všechno kolem se chová divně. Všichni lidé, které potkávám, míří na zastávku a pak nastupují do 313ky. Už jsem těch 313ek viděl dneska spoustu. Dokonce jela na černý vrak i jedna tramvaj. Vážně si připadám divně. Jsem jediný, kdo nejde na 313ku? Jo, jsem jediný, kdo vybočuje z řady. Kdo není ovce.
"To tě ani trochu nezajímá, co to tam je? Proč tam všichni jedou?" ozývá se hlásek v mé hlavě. Jasně že mě to zajímá, odpovídám sám sobě, ale musím prostě do práce. Pochop. Nemůžu jet na Černý vrak. Nemůžu.
Jenže pomalu ve mně zvědavost roste. A taky si připadám divně, žejo. Jakože dělám něco špatně. Připadám si jako černá ovce. Jako odpad společnosti. Pohledy jiných lidí mě začínají dohánět k šílenství. Sžírá mě to. 313ky mě snad volají. Neměl bych taky nastoupit? Stejně přijdu do práce pozdě, tak je to jedno. Jen se tam zajedu podívat. Musím prostě nastoupit. Je to asi osud. Volá mě to. Jako ta píšťala v tom krysařovi, ne? Jasně, a pak spadnu do propasti. Klid, klid. Nespadnu nikam. Taky jsem ještě do toho blbýho busu nenastoupil. To je v klidu.
313ka. Zas jede kolem. Nohy se mi sami rozbíhají ve snaze jí stačit. V dálce před sebou vidím zastávku. Jo, tam asi běžím. Cože? Proč? Otázky mi letí hlavou, ale nohy se nezastavují. Na zastávce už nikdo není. Všichni nastoupili, ale autobus tam stojí dál. Možná mě řidič viděl a čeká na mě. Teď už nemůžu couvnout. Prostě pojedu 313kou.
Dobíhám. Naskakuju. Dveře se zavírají. Jedeme.
Teď už se lidé tváří normálně. Moc si mě nevšímají. Mně ale srdce buší jako o závod. Jsem nervózní. Stres. Jsem ve stresu. Stojím tu, držím se tyče, srdce mi tluče a hlavou mi proudí bolest. Nemám vystoupit? Nechat téhle hloupé komedie? Jít do práce?
"Je vám dobře?" slyším vedle sebe, "tady si sedněte, já vás pustím." Přede mnou stojí milá asi čtyřicetiletá paní.
"Děkuju," říkám potichu. Sedám si. vážně mi není dobře. Musel jsem si sednout. Hlava se mi točí. Před očima se mi tvoří mžitky. Pak nevidím nic než šedo. Sundavám si brýle. Snažím se přijít k sobě.
Konečně nacházím rovnováhu. Svět se pomalu přestává houpat. Už zase vidím a slyším. Ženský hlas v MHD rozhlase zrovna hlásí: "Příští zastávka: Černý vrak. Konečná zastávka, prosíme, vystupte."
