I Have A Secret

Prolog

"Mami," zavrčel jsem a vyprostil se z pevného objetí mé mámy.
"Ještě se ke mně budeš plazit pro rady, Danieli," poplácala mě po tváři a zasloužila si odfrknutí z mé strany.
"Na kolik stupňů se pere spodní prádlo? To už jsi mi řekla pětkrát," nadzvedl jsem obočí.
"Buď na mámu hodný, uvidí tě až na Vánoce," ozval se táta a objal ji kolem pasu.
"Možná i dřív, pokud vyletím," zasmál jsem se a popadl jednu ze svých tašek.

Stáli jsme před kolejí, která náležela Londýnské univerzitě. Nepochybně tu bude rušno a taky spousta lidí. Skvělé.

Táta popadl další zavazadla a máma zbytek. Kolem bylo taky pár lidí s hromadou kufrů a tašek, takže mě uklidnilo, že nejsem jediný, kdo se chtěl ubytovat o dvě hodiny dřív.

Budova přes námi byla nová a moderní. Takže nevypadala jako vězení, které ožužlala vražedná matikářka, ale jako superluxusní knihovna.

Uvnitř nás uvítala drobná blondýnka. "Ach, vy jste Howell, že? Přijel jste nějak brzo. No, váš spolubydlící byl ale rychlejší. Váš pokoj je 357, v sedmém patře. Doporučuji jet výtahem," usmála se a dala mi klíče.

"Je pěkná," nahnul se ke mně táta. "Tati," varovně jsem zavrčel. Na konci léta jsem řekl svým rodičům, že mě ženské pohlaví nepřitahuje. Oba to vzali s klidem, ale bez tátových ustavičných vtipů a narážek se to neobešlo.

Naskládali jsem se do výtahu a vyjeli nahoru. Nastal čas se definitivně rozloučit. Máma začal brečet a táta ji znovu objal.
"Dejte na sebe pozor a nedělejte zase nějaký hlouposti. A HLAVNĚ mi nelezte do pokoje jasný?" usmál jsem se na ně. Máma mě naposledy objala a potom oba zmizeli ve výtahu.

Pokoj 357 nebyl pokojem, ale malým bytem bez kuchyně, která se nacházela v každém patře na obou stranách. Můj spolubydlící byl pryč, protože byl byt prázdný.

Sedl jsem si na postel a díval se na areál univerzity z okna. Potom jsem se vytrhl ze sledování nějaké partičky, co měla piknik pod stromem a postupně si vybalil všechny věci a oblečení.

Když jsem zastrčil poslední tašku pod postel, otevřely se dveře a ozval se hlasitý smích. Vyšel jsem z ložnice a ocitl se tváří v tvář neznámému klukovi. Byl jen o pár centimetrů menší, měl černé vlasy a úžasně světle modré oči. Zářivě se na mě usmál.

"Um..ahoj. Já jsem Dan. Dan Howell," nabídl jsem mu ruku.
"Rád tě poznávám. Jsem Philip Lester. Pro tebe jen Phil," přijal mou ruku a pevně ji stisknul.

BAIIIIM. Je tu naše první phanfikce lidiiiii. Psala jsem ju já hihi. Jakože tenhle prolog. Ale jinak nevím jak to bude. Možná se budem nějak střídat. Ještě to musíme s Lilkem promyslet. No nic. Mějte se PHANtasticky.

Broskev 🍑🍑🍑

P.s.: Cover vytvořila thegeenote Děkujeme moc!