Girl with white hair

1.Kapitola

„Kde zas ta bláznivá holka vězí?" nadávala kuchařka Barberová, když Hanna převrhla hrnec s vodou, jenž byl připraven na dušenou zeleninu. Barberová nebyla zlá, ale nechtěla být v očích panstva ta, která dělá problémy. Shazovala všechnu vinnu na ostatní, ale ti si to postupem času přestávali nechat líbit, a tak když dorazila Marion, přišlo jí to jenom vhod. Najednou se něco skutálelo dolu ze schodů a hned za tím Marion. Uklouzla na čerstvě umytých schodech od Hanny a pustila všechno čisté prádlo z koše na zem.

„Dávej pozor, ty nemehlo. To prádlo si vypereš a teď mazej vytřít tu louži," rozkázala Barberová a ušklíbla se. „A až to budeš mít, tak potřebuji oloupat cibuli a nakrájet zeleninu."

„Na něco jste zapomněla," odpověděla Marion ledově.

„Ach, ano a ještě to prádlo pověsíš."

„Myslím, že jste zapomněla na kouzelné slůvko."

Barberová zrudla v obličeji a vybuchla: „Drzoune! Jsi snad komorná? Nebo sama milostivá slečna osobně? Ne, jsi jen ficka v kuchyni, tak mazej všechno udělat, abych si nemusela stěžovat slečně Kingsleyové."

Slečna Kingsleyová byla vůbec nejstarší a nejsvědomitější hospodyně v domě, a tak když se pozemek rozrostl a Kinsleyová na to sama už nestačila, milostivá paní ji udělala dozorčí nad ostatními sluhy a svou vrchní komornou. Byla to spravedlivá osoba, jež se vyjadřovala a chovala jako skutečná dáma, která nedává najevo své pocity. Pro všechny sloužící byla tudíž záhada, co si o nich slečna myslí.

Marion jen pevně sevřela rty, otočila se na podpatku a šla si po své práci. Už na začátku si všichni všimli, že se umí způsobně pohybovat, je nečitelná a taky neskutečně tvrdohlavá. První den, co dorazila na panský dům, si slečna Kingsleyová myslela, že dlouho nevydrží, buď odejde sama od sebe čistě proto, že si nenechá poroučet anebo bude drzá k nadřízeným a nato ji vyhodí. Byla proto nadmíru překvapena, když si ji oblíbila mladá milostivá slečna a nechávala si ji každý večer zavolat na vyprávění pohádek. Zřejmě má hodně dobrou fantazii, a tak to Kingsleyová nechala plavat.

Marion si klekla na zem a začala vytírat. Všichni se jí smáli a Hanna, jako kdyby to byla náhoda, pustila jednu starou sklenici na zem, jež se následně roztříštila a střepy se tak smíchaly s vodou. V čiré vodě a temné zatuchlé kuchyni nebylo střepy vůbec vidět a Marion si při uklízení vrazila ne málo střípků do prstů. Bolest přešla pevným stisknutím zubů, přece nemohla ostatním ukázat, že je snadno zranitelná. Tímhle způsobem si jí snad brzy přestanou všímat.

Poté zamířila do prádelny, ale protože byla místnost malá a uvnitř se těsnaly tři pradleny, poslaly ji ven k potoku do lesa. Normálně by Marion nevadila dlouhá procházka k potoku, vždycky se tím aspoň zdržela, ale protože udeřila krutá zima, nikdo se dobrovolně do lesa nevydával. Všichni, kteří si potřebovali něco vyprat, se těsnali v jedné místnosti, ale pořád to bylo lepší, než dostat omrzliny.

V předsíni pro služebnictvo si Marion oblékla svou vestu z ovčí vlny a nasadila dřeváky, které byly též vycpány vlnou. Přes hlavu si uvázala někdejší hadr na podlahu a vyrazila. Jako naschvál venku hustě sněžilo a nebylo vidět ani krok. Když šla proti větru, sněhové vločky jí ulpívaly na řasách a vlasech. Ruce a tváře jí růžověly, rty začínaly nabírat modrou. Zima jí nebyla, komplet všechno měla ztuhlé a jen s námahou se drala vpřed.

Když se konečně dostala mezi stromy na začátku lesa, dostala strach, že nedorazí včas a s várkou nových sil zrychlila tempo. Zanedlouho se konečně dostala na lesní mýtinu, jaké ale bylo její zklamání, když zřela, že lesní potůček pokrývala vrstva ledu. Už, už si myslela, že to vzdá, ale najednou jí začal zářit drobný pramínek vlasů. Ulekla se, ale nikdo v lese nebyl, nemusela tudíž sáhnout do kapsy a nový pramínek odstřihnout. Kdyby to někdo uviděl, jistě by ji pokládal za čarodějnici a zatkli by ji.

Nevěděla, jak dlouho to už trvá, ale již odmala si vlasy každý den stříhala, neboť jí dorůstaly neuvěřitelnou rychlostí. Doufávala, že se její vlasy vzpamatují a třeba, že dostanou jinou barvu než neobvyklou bílou, ale marně. Vlasy, jakmile se octla v nebezpečí nebo potřebovala poradit, začaly zářit stříbrnou barvou stejně jako její přívěsek na krku. I íčko jí zářil a ona ho rychle schovala za vrstvy oblečení.

V duchu řekla jediná slova, jež jí přinášela pocit bezpečí, a pořád se jí o nich zdálo ve snech: „Arimé sam luna potůček." Nevěděla, co ta slova znamenají, ale bylo jí to jedno. Hlavně, že se hladina potůčku už zase hýbala, i když byla studená. Sedla si na břeh a pustila se do praní prádla. Ani by to prádlo nemusela prát, nebylo vůbec špinavé, ale jak Barkerovou nebo Hannu znala, půjdou si na prádlo sáhnout, zda je opravdu mokré a pokud by nebylo, stěžovaly by si na její neschopnost.

Když se chtěla protáhnout, oslepila ji najednou nějaká záře. Přímo pár metrů před ní se objevila velká družina koní, v jejímž čele jeli nejspíš dva milostiví páni a ta zář je pořád obklopovala. Stejně jak rychle se družina objevila, tak rychle se po ní i slehla zem.

Asi mi ta zima leze už na mozek, pomyslila si Marion, a uchopila škopík s vypraným prádlem, aby se vydala pryč. Cestou zpět se jí šlo poměrně snadno, přestalo sněžit, ale ledový vítr se do ní pořád zapichoval a trápil ji. Jakmile dorazila k zadnímu vchodu pro služebnictvo, všimla si, že dveře jsou zavalené horou sněhu. Musela si otevřít vrátka do zahrádky na zeleninu a projít jí celou napříč, aby si zkrátila cestu obcházením celé vily.

Na nádvoří se jí poskytl zmatený obraz. Před ní stála ta samá družina, jakou viděla v lese. Tentokrát ale nezářila a nezářili ani její milostiví páni. Jeden mluvil s milostivou paní domu, ale druhého Marion, ať se namáhala sebevíc, neviděla. Přitom, jak byla překvapená a šla instinktivně vpřed, nepostřehla louži ledu pod okapem a spadla na zem, přičemž spadla nešikovně na kostrč naschvál proto, aby zachytila prádlo. Už zdálky viděla, jak se na ni při pádu všichni otočili a jak paní domu milostivému pánovi říká, ať si jí chuděry nevšímá, že tu je nová a teprve se zaučuje. Stihla si i všimnout, jak se pán ušklíbl.

„Madam, smím Vám být nápomocen?" zeptal se kdosi za ní. Marion se za hlasem otočila a uviděla toho druhého milostivého pána, jenž byl nejspíš bratrem toho, co se jí vysmíval. I tenhle měl vepsaný úšklebek ve tváři, ale pak tento výraz vystřídal pohled značně vyděšený. Konečně Marion pochopila proč, zapomněla ustřihnout pramínek vlasů a ten jí při pádu vyklouzl zpod hadru a teď slabě stříbrně zářil.