Kytice (Karel Jaromír Erben)

Polednice

U lavice dítě stálo, 
z plna hrdla křičelo. 
„Bodejž jsi jen trochu málo, 
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení, 
táta přijde z roboty: 
a mně hasne u vaření 
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hle husar a kočárek - 
hrej si - tu máš kohouta!" - 
Než kohout, vůz i husárek 
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku - 
„I bodejž tě sršeň sám! - 
že na tebe, nezvedníku, 
polednici zavolám!

Pojď si proň, ty polednice, 
pojď, vem si ho, zlostníka!" 
A hle, tu kdos u světnice 
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé 
pod plachetkou osoba; 
o berličce, hnáty křivé, 
hlas - vichřice podoba!

„Dej sem dítě!" - „Kriste Pane, 
odpusť hříchy hříšnici!" 
Div že smrt jí neovane, 
ejhle tuť - polednici!

Ke stolu se plíží tiše 
polednice jako stín: 
matka hrůzou sotva dýše, 
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží - 
běda, běda dítěti! 
Polednice blíž se plíží, 
blíž - a již je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku - 
matka tisknouc ramena: 
„Pro Kristovu drahou muku!" 
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí - 
poledne zvon udeří; 
klika cvakla, dvéře letí - 
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží, 
k ňadrám dítě přimknuté; 
matku vzkřísil ještě stěží, 
avšak dítě - zalknuté.