Šepot chtíče | Tomione

Kapitola pátá

Během dalších hodin které ten den uplynuly, vysílal Tom pana Norrise na obchůzku hradu, aby zjistil kde se Hermiona nachází. Většinu svého času strávila ve společenské místnosti, procházela se po pozemcích školy a sedávala si na zasněžené balvany po obvodu jezera.

Jejím jediným cílem bylo vyhnout se Tomovi, přesně jak ji radil Albus Brumbál. Byl to právě on, kdo se po pozemcích nebo chodbách kamenného hradu procházel po jejím boku a dělal ji společnost a ač se to mohlo přítomným studentům a profesorům zdát zvláštní, nezdálo. Profesor Brumbál přeci jen nebyl Hermionin ředitel, jak byla vždy zvyklá, ale její profesor Přeměňování a kolejní ředitel. Kdykoli se nacházeli v přítomnosti někoho jiného, než byli oni sami, jejich rozhovor se stáčel k učebnímu plánu a lekcích navíc, které by měla Hermiona podstoupit, aby si zopakovala kouzla z ročníků, na které nebyla v Bradavicích přítomna.

Jakmile se však oba ocitli mimo přítomnost někoho nežádoucího, jejich konverzace se stáčela spíše k tomu, co se událo v posledních dnech, či hodinách. Oba si moc dobře uvědomovali nebezpečí kterému byla Hermiona vystavena už při pouhém prvním rozhovoru s Tomem. ,,Myslíte si, že vyslyší Vaší prosbu a už na vás nepromluví, slečno Grangerová?" zeptal se Hermiony jednou Brumbál.

,,Nevěřím, že by to nechal jen tak bez odezvy," povzdechla si Hermiona. ,,To že jsem o něm celý den neslyšela a viděla ho jen při jídle bez toho, aby mi věnoval jediné slovo mi nahání strach," svěřila se svému profesorovi.

Skutečně to bylo děsivé a právě to byl Tomův záměr. Děti ze sirotčince ve kterém vyrůstal, se ho vždy bály a proto vyrůstal uprostřed všeho co se okolo něho dělo. Byl na to zvyklý a nehodlal to nijak měnit.

Díky panu Norrisovi se dozvěděl spoustu věcí. Hermiona se vyhýbala knihovně a vždy se zdržovala v něčí přítomnosti. Nebylo pro něj tedy překvapením, když si černého kocoura začala všímat a přikládala jeho přítomnosti hlubší smysl.

Zatímco takto Tom bloumal nad hnědovlasým děvčetem a zapisoval o něm své poznatky do deníku, ona dívka zrovna mířila za doprovodu profesorky Stellové z astronomické věže, aby se seznámila s dalekohledy a mapami, se kterými bude v následujícím pololetí pracovat.

Hermiona se s profesorkou Stellovou rozloučila na pohyblivém schodišti a tak zůstala na malý okamžik sama. Ačkoli se Tom s kocourem nacházeli mnoho pater pod ní, vládl v ni nepříjemný pocit. Jako kdyby ji oči které neviděla provrtávaly záda.

Procházela prázdnou chodbou a její kroky byly hlasité, ačkoli se snažila našlapávat tiše. Náhle se zastavila, neboť si uvědomila, že to nejsou jen její kroky, které slyší. Bleskově se proto s hůlkou v ruce otočila a aniž by znala svého protivníka, nebo mu jen pohlédla do tváře, vykřikla zaklínadlo, které oběť svázalo do tlustých provazů. ,,Pouta na tebe!"

Dívka kterou Hermionino kouzlo zasáhla byla rázem zamotána do utáhlých provazů a skácela se k zemi. Když v ni Hermiona poznala svou nynější spolužačku Minervu McGonnagalovou, potichu si pro sebe zaklela a přiběhla k Minervě, aby ji pomohla ze sevření lan.

,,Co tě to pro Merlina popadlo?" vyprskla nahněvaně, když si k ni Hermiona přiklekla. Náhle se ji ruce zastavily ve vzduchu, když se nad Minerviným tónem zašklebila.

,,Mě nic, na rozdíl od tebe," poukázala narážkou na provazy. Minerva se zamračila a začala škubat svým tělem, když tu ji zarazily Hermioniny ruce, které konečně dopadly na provaz. ,,Neškubej sebou, nebo tě nerozvážu," pohrozila dívce Hermiona a ta sebou skutečně přestala házet do všech stran. ,,Pro tvou informaci, jednalo se pouze o sebeobranu. K událostem posledních dvou let mě překvapilo, že jsi mou reakci nepředvídala," ušklíbla se Hermiona a poté uvolnila provazy.