One-cup stories

Vina

Ten, kdo nikdy neublížil své životní lásce, neposlal jí na úplné dno, nerozdrtil její sny a touhy, nedokáže pochopit, jak jsem se v ten moment cítila. Autobus kodrcal po tisíckrát spravované silnici a já jsem se nemohla dočkat, až budu konečně doma. V tyhle momenty se nesnáším snad ještě víc než obvykle, protože jí musím nechat doma samotnou. Po tom všem, co jsem jí udělala, jí ještě každý druhý den musím opustit, nechat jí se osamoceně topit v temných myšlenkách, jen proto, abych mohla vydělávat peníze. Bez té zatraceně nudné práce bychom neměly ani na jídlo, natož všechny pomůcky, které T potřebuje, a lékaře, popřípadě pečovatele. Můžu být ráda, že jsem sehnala práci, která mi poskytuje dostatek platu za tak "krátký" čas, co v ní strávím. Kazí však sen mně i T. Snila jsem o hudebním světě a o jeho krásách. Vlastně ten sen pořád tak úplně nezmizel, jen ze se ze svého sladkého tónu změnil v hořkou, bolestnou frašku. Ani sen mojí T nebyl daleko hudbě. Vlastně jsme se seznámily hudbou. T byla baletka v místní baletní škole, já jsem hrála na flétnu v orchestru v divadle, kde její škola často vystupovala. Už tenkrát jsem z ní nemohla spustit oči. To je však už pár let zpátky a sny se v našem světě nestávají skutečností.

Vyhlédla jsem z okna. Autobus se táhl nudnou krajinou malinkých vesniček a lesů. Čekalo mě ještě asi 55 minut cesty a častá nespavost si vybírala svou daň. T mívá bolesti, které jí budí uprostřed noci, a nemá jinou možnost, než vzbudit i mě. Většinou to končí tak, že do práce odjíždím s fialovými kruhy pod očima po přerušovaném spánku dlouhém jen několik desítek minut. Je to ale to nejmenší, co pro ni můžu dělat. Už jen to, že jsem z nadějné tanečnice udělala někoho, kdo tančit už nikdy nebude moct, mě nenechá klidnou ani na chvíli. Nejhorší je na tom ale ten pocit bezmoci, to vědomí, že pro ni nemohu udělat nic víc. Nakonec mě zlákala náruč Morfeova. Usnula jsem v tom líném a upoceném autobuse, tváře smáčené hořkými slzami.

Jedeme autem. Hádáme se kvůli úplně nedůležité  věci. Je to hádka ohledně otevřeného okna v koupelně? Nebo snad kvůli neschopnosti vybrat správné místo pro večeři na naše výročí? Nevím. Najednou si uvědomím něco hrozného. Vždyť já jsem ta, co řídí. A nedávám vůbec pozor na cestu! T se rozčiluje. Řítíme se do křižovatky a začínám panikařit. Najednou si všimnu velkého stínu zprava. Nezastavitelně se k nám blíží  kamion. T na sedačce spolujezdce vykřikne. Pak už jen rána a tma.

Probouzím se v nemocnici o několik dní později. Moje první myšlenky patří jí. Hned, jak mi to doktor dovolí, spěchám za ní. Ten obraz nikdy nezapomenu. T leží v  nemocniční  posteli obklopená monitory zobrazujícími její životní funkce. Na obličeji má kyslíkovou masku. Všude je spousta průhledných hadiček. Vypadá zuboženě, přesto je tak krásná. Pak už jen cítím, jak  padám k zemi. A zase je tma.

Probudila jsem se opět v autobuse rozpáleném letním sluncem. I když celý svět prozářily sluneční paprsky, na mou mysl jako by se snesla tma ze snu. Ta autonehoda se stala už asi před rokem, ale nejmíň dvakrát týdně se ocitnu v tom samém snu. Jako bych nebyla dost potrestaná tím, že musím T držet zavřenou doma a nedokážu jí vrátit naději na seberealizaci, musím si ještě ve spánku opakovat ty hrozné momenty. Není mi souzeno najít klid. Ani sebevražda by ho nepřinesla, protože by T zůstala sama. Slunce se pomalu kloní k obzoru a jeho síla upadá. Podle toho poznám, že jsem skoro doma, a nedočkavě si jdu stoupnout ke dveřím téhle plechové krabice. Hned, jak zastaví, vybíhám směrem k domovu.

***

Ještě jsem se nezbavila mazlivého Kočičáka, který mě vždy po příjezdu domů vítá jako první, když jsem uslyšela ten známý zvuk zavrznutí kol invalidního vozíku. Už když jsem ho kupovala, byl rozvrzaný, ale jiný jsem si se svou mzdou nemohla dovolit. Ani jsem se k ní nestihla otočit a už jsem se omlouvala, že jsem jí tak zase nechala samotnou. Řekla, ať toho nechám, že to přeci není moje vina. Že je vděčná, že to pro ní dělám. Vděčná? Po tom všem? Vždyť by mě měla nenávidět!

„Dnes tu byla pečovatelka. Přinesla mi ty výsledky," řekla T zasmušile.

„Tváříš se jako na pohřbu. Vlastním pohřbu! Mám se té zprávy bát?"

T se usmála nad mojí poznámkou, která ale byla myšlena vážně. Trochu jsem se zamračila a znovu jsem pohladila Kočičáka.

„Zlato, nečerti se. Musíš pochopit moji dobrou náladu," krátce se odmlčela, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Když konečně promluvila, její slova se mi rozezněla hlavou v nekonečné ozvěně: „Je tu naděje, že budu zase chodit."

Budu zase chodit. Tak prostá věta, tak velká naděje v ní...

Donutila jsi mě k tomu,  jednorožčátko moje, tak tady to máš. :P