Šest strážců

Část 1. - Nová střední = nový život ?

[Píše Angee - z pohledu Chloe Morrisové] || [Datum: 1. září]

--

Nesnáším pondělky.

Tohle pondělí však je jedno z těch nejhorších - první den školy po dvou krátkých měsících sladké svobody. A pro mě to je navíc i první den na střední.

Moje celé jméno je Chloe Morrisová a je mi patnáct. Před dvěma měsíci jsem ukončila studium na základce a dnes je ten slavný den, kdy vkročím se svým líným pozadím na území Presmondské střední školy. Před pár lety bych nejspíš byla samým nadšením bez sebe, ale v tuhle chvíli jsem spíš měla chuť proskočit oknem.

Možná bych to i udělala, kdyby mi do pokoje nevběhl můj o dva roky starší bratr.
"Dobrý ránko sestřičko, tak jak ses vyspala??" vyklopil na mě ve dveřích. Věnovala jsem mu pár extrémně nezaujatých sarkastických pohledů, které doprovázelo otrávené "hádej třikrát", a hlavou jsem se zaryla zpět do měkkého polštáře, který jsem tak milovala. Zima v místnosti mi snahu o vylezení z teplých peřin zrovna moc neusnadňovala.

"Ale notak, copak se netěšíš na tu NEJLEPŠÍ střední v celém Presmondu?" obrátil brácha dobíravě a škodolibě se zaculil. Během pár vteřin byl přímo u mojí postele a jedním hbitým pohybem ze mě strhnul jemně modrou, hřejivou peřinu. "Vstávačka!!!"
Na oplátku za jeho hrdinný čin ode mě dostal ten nejotrávenější zvuk, který jsem zrovna byla schopná vytvořit. Nejspíš bych ho i něčím sejmula, ale to by se mi muselo chtít něčím pohnout.

"Já nikam nejduuuu~" zaprotestovala jsem líně. "Běž za mě a řekni, že jsem šlápla na ježka a teď mám v nohách bodliny..."
Brácha se jen pousmál, nevěřícně zakroutil hlavou a zmizel z pokoje. Můj bratr - Scott Morris - je zvláštní člověk. Miluje přírodu a nikdy nebyl tím "cool" typem kluka, ale i tak je na Presmondské střední jedním z nejpopulárnějších lidí. A všichni furt říkají, že jsme si tak podobní, že bychom klidně mohli být dvojčata - nebýt toho věkového rozdílu. Já si dovoluji nesouhlasit, ale i tak mám bráchu ráda a dobře spolu vycházíme, přestože si mě furt s krajní radostí dobírá. Nicméně, mezi lidma, které dobře zná, je to totální šílenec. A ten šílenec se mě v pondělí 1. září v 6:30 snažil dostat z postele. Bohužel.

S hlasitým povzdechem jsem se posadila. Pohledem jsem letmo projela svůj blankytně modrý pokoj a líně jsem si promnula oči. V hlavě mě těšila myšlenka, že dnes budeme ve škole jen na úvodní hodinu a pak půjdeme domů. Než jsem se prohrabala šatníkem a dala dohromady něco solidního na sebe, bylo skoro čtvrt na osm. Po tomhle zjištění jsem vyběhla z pokoje jak raketa a zamířila přímo do kuchyně, kde už stála máma s rukama založenýma v pase.
Moje máma - Suzanne Morrisová - je typická... no... máma. Má po městě spoustu kamarádek, se kterýma si "vyměňuje informace" o všem možném, kamarádí se s každým, koho potká, nepořádek v domě je její nejhorší noční můrou... Je striktní, ale ne přísná. Vždy si vyslechne vše, co mám na srdci a jednou za čas mě vezme někam ven, třeba na nákupy, nebo do kavárny. A je fakt šíleně posedlá módou.

Přejížděla mě skeptickým pohledem po celou dobu, kterou jsem strávila v kuchyni. Přesněji než jsem si narychlo vzala toust z talíře, trošku pití do flašky a vlepila jí malou pusu na tvář.
"Tak zatím, mami!" zvolala jsem na cestě ze dveří v doufání, že nebude další přednáška na téma "vstávání včas", "jak se správně oblékat" nebo "zdravé je jíst pomalu a v klidu", ale k mému úžasu mi bylo odpovědí jen vřelé "Měj se! A udělej dobrý dojem na nové spolužáky!"

A v tu chvíli se mi lehce zvedl žaludek.

Noví spolužáci.

Možná to bylo tím shonem, rozespalostí, nebo prostě jen mojí zpomaleností, ale úplně jsem vypustila to, že přecházím na školu, kde NIKOHO neznám. Teda kromě bráchy, který je o dva ročníky výš. Do háje.