Nelidská láska

Jak to vše začalo...

„Tři hlavy“ jediný bar ve městě, kde se ztratí i někdo, kdo nosí na zádech křídla, na hlavě netopýří uši a mává kolem sebe svým ocasem. V tomhle baru se ztratí perfektně, mezi monstry, které mají pokryté tělo šupinami či peřím. Muž přišel k baru a když se na něj otočil barman s ohromnýma rohama trčící mu z čela, cítil se mnohem lépe o svém vzhledu, objednal si krvavou mary a posadil se na vysokou barovou židli.

Krev, krev... V tu chvíli si vzpoměl že už dlouho nejedl, už dlouho nechutnal tu nezaměnitelnou chuť krve a její pach, musí vydržet, řekl si. Dnes v noci to výjde, dnes v noci se nají, to určitě ať se stane cokoli- . . .

Řekl si sice cokoliv, ale nečekal, že se najde někdo tak drzí, tak pitomý, tak, tak naivní aby přišel do baru plných monster. Opravdu, nezdáo se mu to z hladu, před ním stál člověk, muž, oblečen jen v bílém triku které zažilo lepší dny, černých kalhotách, které byly až moc uplé na jeho vkus a vysoké černé boty od bahna. To si nevezme ani nůž nebo pistoli sebou? Pfft, lidé, jsou tak sebevědomí, ale to je většinou důvod proč skončí tak bídně...

Člověk si sedl na židli vedle něj, barman při pohledu na něj si odfrkl a položil svou mohutnou ruku na bar. „Co si bude smrtelník jako ty přát? Dobře si to rozmysli, může to být tvůj poslední drink.“ Muž se uchectl a ryche odpověděl rýpavou poznámkou.

„Copak, že si musíš dovolovat na jiné? Stále jsi se nesmířil s faktem že tvoje matka ojela kozla, hm? Dám si jednou Toma Collinse, tedy pokud to svá kozlí hlava je schopná připravit.“ Mrk a olízl si rty, Barman zaťal ruce v pěst, parchant jeden, pomyslel si než se otočil a začal připravovat pití.

Slova neznámého muže, smrtelníka, jej nakrkla. Zamracil se a silněji položil sklenici na stůl. Zvedl se, aby k muži přešel a zahleděl se mu do očí. "Podle tvé logiky chceš říct, že má matka ojela netopýra?!" obořil se na něj pěkně naštvaně. "Smrtelník by si tatkto neměl dovolovat na monstra. Příště raději zvaž co vypustis z úst."

Člověk se zasekl a vzhlédl na muže stojícího před nim. „Třeba ojela Batmana, co já vím andílku, to mi řekni ty. A neboj.“ Rozhlédl se po baru. „Není tu nikdo, koho bych se měl bát.“

Mladý démon se naštval a naprimil se, svihal nastane ocasem do stran. "Co prosím?" tenhle člověk si na jeho vkus dovoloval až moc. "Víš ty co? Já tě srazim na kolena!" vyzval jsem ho na souboj. Človek se usmál, nebyl to takový ten nornální úsmev když jste štastní na tom úsměvu bylo něco nebezpečného, šileného. "Budeš toho litovat." Řekl.

Muž se usmál a zvedl se ze židle. "Když myslíš, pojďme tedy ven, nechci aby nás tady pan kozel vyhodil." Zakřenil se na barmana, položil na pult peníze a šel směrem ke dveřím.

Demonovi se nelíbila odvaznost toho muže. Bylo to zvláštní, choval se podivně. Normální člověk by prostě utekl. Démon položil peníze na stůl a vydal se za mužem ven, aby se mohli bez svědků a případných obětí poprat. Obešel celou budovu, v níž se hospoda nacházela a opřel se o zeď. Nevypadal moc připravený, ale stejně mohl kdykoliv vyrazit do boje. Kouzlit neumí, jen ovládá netopýry. Stejně si myslí, že s jeho nadlidskou silou jej hravě přemůže.

Muž přišel k němu, jednu dlaň položil na zeď vedle jeho hlavy a opřel se o ní. „Tak co bude? Netopýrku?“ Zakřenil se, nemohl se dočkat až uvidí, co netopýr dokáže. Netopýr pohlédl do jeho oči a zakřenil se, jeho dva velké špičáky vystouply z úst. "Začni. Dávám ti šanci." pověděl s úšklebkem na tváři a stáhl své netopýří uši dozadu. "Nebo se snad bojis?" ještě jej pobízel provokací.

Smích se rozezněl uličkou, ruka muže sjela dolů po zdi jen aby druhá ruka narazila tvrdě do netopýrova hrudníku. Netopýrkovi ona rána málem vyrazila dech, ale rychle se z toho zpamatoval. Opět se naprimil. "Dobrá rána." pravil hned poté, co malinko zakuckal. Na nic nečekal a vrazil mu pěstí do břicha.