Šílená domácnost

Všechno je má chyba

7.2.2018

Dnes ráno mě matka vysazovala zezadu u školy jako obvykle. Zastavila u kraje cesty a já se s ní rozloučil se slovy: tak čau. Každopádně, žádná odpověď nepřicházela a jelikož jsem si již při vyslovení těchto slov povšimnul, že jsem je, avšak neúmyslně, řekl potichu, uvědomil jsem si, že by nebylo od věci je zopakovat. Mezitím na mne byl samozřejmě upřen pohled mé matky při kterém jsem cítil, že jsem něco udělal špatně, což mě ještě více nakoplo k tomu, abych dané rozloučení zopakoval. Inu dobrá, napodruhé jsem tedy dostatečně nahlas a srozumitelně vyslovil tuto frázi s domněnkou, že bude vyslyšena a vystoupil s auta zatímco se za mnou zavřely dveře. Už si ani nevzpomínám, jestli mi bylo odpovězeno nebo ne. Vyšel jsem tedy vstříc své milované škole, nemohl jsem si ale nevšimnout, že matčino auto zůstalo stát. Otočil jsem se tedy, abych zjistil z jakého důvodu tomu tak je. Skrz okýnko jsem zpozoroval matčin obličej, který mne přímo probodával pohledem. Chvíli mi nebylo zcela jasné, co špatného jsem udělal tentokrát, ale v mžiku mi to došlo. Nevím jistě, jestli má nějaké problémy se sluchem, ale začínám se domnívat, že asi ano. Ten pohled co na mě upřela, byl totiž z toho důvodu, že údajně neslyšela ani mé druhé rozloučení. Nu což, jsem již tak trochu zvyklý brát takovéto věci s nadhledem a tak jsem se jen zasmál, otočil a vydal se znovu napospas škole.

Dojel jsem k večeru do domu, kde podle mých dokladů bydlím, ovšem za svůj domov ho nepovažuji. V klidu jsem se vysprchoval, doma byl jen otec a tak jsem si řekl, že si tu sprchu můžu i trochu užít a být tam déle než normálně. Po cca osmi minutách(což je pro mě nadstandard) ve sprše jsem vylezl a už jsem slyšel otcův hlas volající mě do obýváku. Došel jsem tam a bylo mi řečeno, že to s tím jak dlouho bývám ve sprše přeháním a že se to opakuje pořád dokola. Poté mi řekl, že to tedy můžeme vyřešit tak, že vždycky, když se budu sprchovat déle než tři minuty, tak jim zaplatím padesát korun. Řekl jsem s lehkou ironií v hlase a s úsměvem na tváři, že to je super, protože v ostatních rodinách to je naprosto běžné a že i on sprchuje déle než tři minuty. On mi na to odpověděl tím, že mám sice pravdu, ale on si to platí, čímž mi vlastně naznačil, že asi není úplně nadšený z toho, že si neplatím všechny věci sám. Každopádně doufám, že od svého geniálního nápadu upustil a dá mi ještě jednu příležitost ukázat mu, že se od teď budu sprchovat pouze v krátkých časových intervalech.

Momentálně je osm hodin a čtyřicet sedm minut a já jsem čerstvě po hádce se svými rodiči. Začalo to tím, že jsem za nimi přišel něco vyřešit(něco, co chtěli již pár dní vyřešit oni), matka mi však, poněkud rozladěná, řekla, že také nemusí mít chuť něco takového řešit a připomněla před otcem schválně to, jak nemístně jsem se k ní ráno choval. Věděla totiž moc dobře, že když to otci podá dostatečně přesvědčivě ze svého úhlu pohledu, bude to vypadat, že já jsem ten nejhorší. Což jí samozřejmě vyšlo, ostatně jako vždycky. Řekl jsem si, že se nenechám, přeci jen přednášku o tom, jak strašně se chovám bych si vyslechl tak jako tak. Tudíž jsem neměl důvod neříct svůj úhel pohledu. Řekl jsem tedy(možná by se hodilo doplnit, že jsem to řekl trochu hlasitěji), že jsem se s ní ráno rozloučil dvakrát a z toho důvodu jsem nechápal, proč se mě snažila zavraždit pohledem. Omluvil jsem se jí, že první rozloučení bylo poněkud tiché a proto chápu, že ho neslyšela. Ale také jsem jí řekl, že druhé bylo rozhodně dostatečně hlasité a srozumitelné. A najednou to bylo, jako kdyby proti mně stály dně rozzuřené dogy, které pouze čekají na záminku, aby mohli kousat. Vyslechl jsem si pár hoven, které jim vyšly z úst a poté řekl, že tohle dělají pořád, skoro vždycky když jim řeknu dobrou noc, dobré ráno nebo to zasrané ahoj, tak mě začnou osočovat z toho, že jsem nic neřekl a ptají se mne jaký důvod mám k tomu, že je ani nepozdravím(nebo se s nimi nerozloučím). To byla chyba. Ani ne proto, že bych neměl pravdu jako spíše z toho důvodu, že by v životě nedokázali přiznat svou chybu a tudíž jsem musel dalších pět minut poslouchat další výkaly vycházející z jejich úst. Poté jsem matce řekl, že problém je v tom, že prostě neumí řešit věci v klidu, že zrovna tuhle situaci vytahovala úplně zbytečně. Řekl jsem jí také, že stoprocentně věděla, jak na tuto situaci zareaguji a že teda nechápu, proč nemůže takovéto věci s klidem přejít jako zcela normální rodič(samozřejmě, že kdyby byla normální rodič, tak k této situaci ani nedojde). Další chyba. Vyštěkla na mě, jestli myslím vážně to, že ji osočuji z toho, že mě k této hádce vědomě vyprovokovala. Poté co jsem pouze konstatoval, že jsem ji z ničeho takového neobvinil se na mě od obou mých rodičů sesypala ještě asi deseti minutová přednáška. Na konci této přednášky jsem se dozvěděl, že oni ten konflikt nikdy nevyvolávají, že ho vždy vyvolávám já a pár dalších zajímavých novinek. Pomalu mě to přestávalo bavit, protože již od půlky této přednášky jsem myslel na to, že bych si to měl začít zapisovat, abych si mohl v budoucnu připomenout, jak náramně jsem si užíval dětství. Ukončil jsem tedy jejich další proslov slovy: ano promiňte, všechno je má chyba. Matka mi na to odpověděla: tohle ale slyšet nechci, to není upřimné, říkáš to jen proto, abys už mohl jít. A tak jsem se otočil a šel do svého pokoje. Očekávám ještě nějakou dohru, ale myslím, že to už bude jenom vyslechnutí(z mé strany spíše ignorování) pár hoven.