Za Narnii!

1. Planina lucerny

Azurově modrá obloha bez mráčků držela stráž nad Brnem. Město už bylo cítit jarem. Stromy, květiny, trávníky a všechny parky už začali zářit zelení, které se všichni kolemjdoucí po dlouhé a nevlídné zimě nemohli nabažit. Bylo odpoledne, právě skončila škola. Venku už začalo být teplo, sluníčko pomalu den co den začalo nabývat na síle. K tramvajové zastávce na rušné ulici kráčel dav studentů, který mířil do města, anebo k sobě domů. Úplně vepředu rozvážně kráčela zajímavá trojice složena z dvou chlapců a jedné dívky.
"Ta chemie zítra bude hrozně těžká. Vůbec to nechápu, strašně špatně se to pamatuje, navíc je toho přes 10 stránek," povzdechl si chlapec úplně nalevo.
"Nedělal bych z toho takovou vědu, je to náš poslední test, pak už budeme mít s chemií letos pokoj," reagoval s úsměvem brýlatý chlapec vedle něj.
"Já bych to zase tak nezlehčovala, Vojto," obrátila se Kačka na chlapce s brýlemi. "Michal má pravdu. Učila jsem se to včera večer aspoň čtyři hodiny a vážně to leze do hlavy hrozně pomalu," zastávala se Michala.

Mezitím už pomalu došli až na zastávku, přeplněnou snad stovkou studentů. Najednou k nástupišti začala přijíždět tramvajová souprava. Vlastně se spíš zničeho nic objevila, protože když na tento okamžik později vzpomínali, ani jeden z nich si nedokázal vybavit, že by ji viděl přijíždět. Nejpodivnější na tom bylo to, že ji kromě nich nikdo jiný neviděl, snad jakoby byla pro ostatní neviditelná.
"Tak pojďme, nastoupíme dovnitř, ať už to jede, kam chce," pospíchal Michal se smíchem po schůdkách na palubu.
"To je nějaká sranda? Kam to jede?" zdráhala se Kačka.
"Určitě někam za dobrodružstvím!" přidal se Vojta k Michalovu nadšení a jedním skokem byl uvnitř.
Jenže vtom se tramvaj začala rozjíždět a pomalu nabírat na rychlosti. "Kači, chyť se mě!" volal zděšeně Michal a na poslední chvíli Kačku zachytil a doslova ji přetáhl do prázdného interiéru.
"Je to ale divné, že?" začal pochybovat Vojta.
"Do čeho jsme se to zase zamotali?" ptal se spíš sám sebe než ostatních Michal, kterému stále svítily oči radostí.
Kačka ani nedutala, jen pozorovala okýnkem, co se zrovna děje venku.

Vůz začal nabírat rychlost. Takovou, jaké by ve městě rozhodně nemohl dosáhnout. Stejně tak krajina venku se začala rychle měnit. Ze známých brněnských ulic plných vysokých domů s okny a komíny se stala opuštěná příroda, která rozhodně nebyla pro zdejší okolí typická - velké stromy tvořící husté lesy po obou stranách, pískově žlutá pole s nejrůznějšími plodinami, a v dáli na horizontu dokonce vysoké zasněžené hory.
Možná jeli hodinu, možná několik dní, těžko to takhle zpětně posoudit. Většinu jízdy strávili kocháním se neustále se měnící přírodou venku. Časem mohli rozpoznat i jednotlivá zvířata venku - velké medvědy, stáda koní, hejna vran, a Michal prý dokonce spatřil několik velkých orlů kroužících nad stromy.

"Myslím, že začínáme zpomalovat!" usoudil později Vojta a rozhlédl se po svých kamarádech. Michal u okýnka usnul a Kačka si pročítala svoje zápisky ze školy.
"Hybaj! Hybaj! Připravte se, myslím, že budeme vystupovat!" získal si konečně pozornost ostatních. A měl pravdu. Vůz se na místě zastavil a dveře se konečně otevřely. Všichni tři se zvědavě vydali ven. Ocitli se v temném a hustém lese. Byli obklopeni tlustými kmeny, obloha byla zakryta korunami masivních stromů všude kolem nich.
"Viděli jste někdy v Česku takový les jako je tento?" zeptal se tiše Vojta a velice tiše našlapoval kupředu a neustále se kolem sebe s obezřetností rozhlížel. Oba jeho přátelé zavrtěli záporně hlavou.
"Kde bysme teda byli, když ne v Česku?" zeptala se nechápavě Kačka a lehce ustrašeně pozorovala okolí. Nemohlo jí uniknout, jak si Michal s Vojtou vyměnili velice vážné pohledy a poté oba přikývli. "Co je, co se děje?" vyjekla ustrašeně do ticha.
Michal se na ni skoro lítostivě podíval: "Omlouvám se, že jsem tě na poslední chvíli zatáhl dovnitř té tramvaje, byla to velká chyba. Je mi to vážně líto. Vojto, co uděláme teď? Měli bychom jí celou situaci vysvětlit."
"Ne tady, ne teď, není tu bezpečno. Pojďte za mnou, myslím že vím, kde jsme," pronesl tajemně Vojta a začal prostupovat do ještě temnější a hlubší části lesa. Jeho dva druhové ho s naprostou tichostí následovali. Po delší chvíli prodírání se dostali na menší planinu, v jejímž středu se tyčila vysoká lucerna z tmavého kovu. Kolem se vznášela velmi zvláštní atmosféra, jako když navštívíte nějaké velice staré a památné místo. "Tak jsme opravdu tady," poklekl Vojta na kolena a z očí mu začaly stékat slzy. Michal jej následoval, zatímco Kačka je jen nechápavě sledovala, příliš ohromená na to, aby se zmohla byť jen na jediné slovo. Po chvíli se oba chlapci zpátky postavili a vzájemně se objali. "Tak jsme tady zas. Vítej zpátky, Míšo," pronesl do ticha Vojta. "Každopádně nesmíme ztrácet čas, cítím ve vzduchu nebezpečí. Je ti jasné, co musíme udělat?" obrátil se kvapně na Michala, který se místo odpovědi otočil a zmizel hlouběji v lese.

Vojta s Kačkou na mýtince osaměli. "Pojď," pobídl ji, a přitom si narazil brýle výš na nos. "Teď ti bohužel nemůžeme nic říct, máme dost na spěch, ale slibuju, že velmi brzo se všechno dozvíš. Jen tě varuju, že tohle není žádná hra, ale jde ti opravdu o život. Hlavním úkolem je v tuhle chvíli najít jeden strom. Musí být velice starý, a měl by mít na kmeni vyryté dvě překřížené čáry. Čím dřív ho najdeme, tím dřív budeme v bezpečí."

***

Michal si mezitím razil cestu hustým porostem. Bylo sice poněkud šero, on však moc dobře věděl, kam kráčí. Kdysi tudy procházel nesčetněkrát - neprostupný les byl tenkrát udržovaný háj s tajnou pěšinkou, o které tehdy vědělo pouze pár zasvěcených. Michala samotného opravdu zajímalo, kolik let od těch dob asi uplynulo? Deset, dvacet, možná padesát? Byť mu bylo teprve 17 let, bylo to možná už víc než před stoletím. Teď se však musel soustředit na svůj úkol. Věděl, že ho pravděpodobně někdo sleduje, cítil to ve vzduchu. Vzpomněl si na trik, který se s Vojtou naučil od jednoho slepého mudrce na jižním okraji země. Stačilo lusknout prsty a rázem vše pohltila tma a ticho. Jeho sledovatel se teď mohl stát jeho kořistí. Podvědomě se přinutil k vnitřnímu uklidu. Michal tu sice byl teprve pár minut, ale tělem už mu proudila ta stará známá jistota a pocit moci jako kdysi. Tady byl opravdu doma. Jak dávno to mohlo být, když na tomto místě stanul s Vojtou naposled? "Všechno si to sem schovej, určitě se ti to bude jednou hodit, tím jsem si jistý," radil tenkrát Michalovi. Až nyní dokázal ocenit, jak moc měl Vojta tenkrát pravdu, říkal si v duchu, když z tajné chýše vytahoval svůj dlouhý a špičatý meč, se kterým již usmrtil nejednoho podlého nepřítele, a brnění, které dostal darem od pána Osamělých ostrovů. Přes záda si ještě přehodil pytel, který byl na dně skrýše, aniž by si přesně vybavoval, co do něj s Vojtou tenkrát schovali. Už se chystal otočit a vydat se na cestu zpět k Planině lucerny, když vtom nedaleko od sebe zaslechl jakýsi šelest. Bleskurychle se otočil, již kompletně navlečený ve zbroji s napřaženým mečem. To, co spatřil, mu na okamžik vyrazilo dech.