Za Narnii!

3. Stará hlídka

Slunce už pomalu klouzalo za horizont, jeho rudé paprsky z posledních sil matně ozařovaly tichý les. V Narnii nastal podzim. Ohnivě červené, oranžové, hnědé a žluté listí pomalu opadávalo ze stromů a tvořilo na zemi pestrobarevnou pokrývku. Vojta stál u jednoho z oken donedávna opuštěné věže, kterou kdysi jako součást tehdejšího obranného systému nechal postavit král Kaspian. Tenkrát byl s Míšou u toho. Pomáhal vytvářet složité a tajné plány strategicky umístěných opevnění v případě, že by se Narnie ocitla pod útokem některých znepřátelených království na Jihu. Byl rád za Michalův skvělý nápad přemluvit tehdejšího stavitele, aby nechal u každé z věží zdvojnásobit tloušťku zdí, takže ven neunikalo teplo z krbu, v němž předtím rozdělali oheň, aby si upekli jelena, kterého Michal nedávno zneškodnil na Planině lucerny. Medvědí maso nebylo tak tuhé jak očekával, přesto se mu zvedal žaludek když pozoroval Michala, jak rval šelmě z těla ven její orgány.

Po skromné hostině Kačka s Michalem usnuli, ale Vojta se jen dlouho převaloval. Měl takový pocit, že se něco velmi rychle blíží, a nechtěl ten okamžik prospat, proto jen netrpělivě vyčkával u okna. Každou chvíli se muselo něco stát - teď nebo nikdy! Strávil v Narnii tolik času, že si byl jistý, že to "něco" brzy přijde. Nejvíce ho ale děsilo to, že stále nic neviděl. Nervozita jím prostupovala čím dál víc, vzdouvala se v něm jako nějaký jedovatý had pronikající každou částečkou jeho těla. Po chvíli zalapal po dechu a zavrávoral. Měl by vzbudit ostatní, nebo je to jen hloupý, falešný pocit? vrtalo mu hlavou, přičemž nervózně bubnoval špičkami prstů na tlusté okenní sklo. A potom to začalo. Naprosto znenadání se zatáhla mračna a obloha potemněla. Nebylo vůbec nic vidět. Nejdřív začaly hřmět hromy. Pak se dalo do silného deště, ke kterému se hned nato přidal i vítr - co vítr, neuvěřitelná fujavice, která si hrála se stromy, jako by to byla jen drobná párátka. Posléze se přidaly i blesky. Čas od času jeden z nich pročísl oblohu a na několik vteřin osvětlil krajinu pod nadvládou přírodních živlů. Nikde nikdo. Pak se vše znovu zahalilo do neproniknutelné tmy.

Skučení vichru, lomození hromů a silné nárazy dešťových kapek postupně probudily Kačku a Michala. "Co se děje?" vyděsil se Michal a v mžiku stál na nohou s připraveným mečem. Dohasínající krb vydával poslední zbytky světla a osvětloval jen malou plochu před sebou, jinak v místnosti panovala tma. "Myslím, že někdo jde po schodech nahoru. Jsme v pasti," pronesl hrobovým hlasem Vojta a v tu chvíli blesk na vteřinu ozářil jeho bledý obličej stažený hrůzou. "Vezmi si radši kuši," pronesl směrem k Michalovi, a pak se rozvážným krokem vydal ke dveřím. Zkontroloval si pohledem, že Michalova kuše je nabitá, potom chňapl za kliku, rychle dveře otevřel a vtáhl neznámého dovnitř. Michal mu kuší mířil přímo na hruď. Tajemná postava, kterou držel Vojta za krk, byla velice drobného vzrůstu a poněkud směšného dojmu, až Michala přepadla chuť se zasmát, navzdory napjaté situaci, ve které se právě nacházeli. Byl to totiž beze vší pochybnosti trpaslík. Ale nepřestavujte si žádného roztomilého mužíčka. Byl oděn do velmi zašlých a páchnoucích šatů a jakési potrhané čapky, zpod které mu vylézaly dlouhé prameny šedivých vlasů, které se mísily s jeho hustým plnovousem, sahajícímu až k jeho kolenou. Zároveň byl velice tlustý,měl buclaté tváře a přes svoje velké břicho si dozajista nemohl dohlédnout na špičky. Vojtu zarazilo, že se nesnaží nijak vymanit z jeho sevření, jen se nepatrně kolébal ze strany na stranu, jakoby kolem něj hrála nějaká poklidná melodie.

"U Aslanova vousu, to ani nevpustíte dovnitř svého starého přítele? Co je tohle za manýry?" spustil neznámý pisklavým hlasem.

Michalovi a Vojtovi začínal byl tento trpaslík povědomý. Michal už měl chuť trpaslíka přátelsky obejmout, Vojta ovšem ani trochu nepolevil v ostražitosti a stále se tvářil velice nepřátelsky.

"Kdo jsi, že se opovažuješ vyslovit Aslanovo jméno? Co tu pohledáváš?"

"Nikdy nepřestanu být Aslanovi vděčný za všechno, co pro Narnii udělal. A kdo jiný než vy ho může znát lépe? Zkrátka myslím, že mě oba dva znáte, takže se Vám snad ani nemusím představovat," uklonil se uctivě trpaslík.

"Dost těch zdvořilostí. Známe Narnii dost dobře na to, abychom věděli, že nemůžeme věřit nikomu a ničemu jen tak na první pohled. Dokaž nám kdo jsi."

"Jsem Orbik šlechetný, syn Orbika břichomluva, z narnijského rodu trpaslíků Vardalenů. S Vašimi výsostmi jsem se poprvé setkal před 183 lety na severozápadní Pustině, kde jste jménem narnijského království pomáhali bojovat za nezávislost trpasličího kmene mého dědečka."

"Pokračuj," přerušil ho Vojta, který ještě nebyl zcela přesvědčen o tom, že se za Orbika nevydává někdo jiný z temné strany.

"Jako králové jste se s celou družinou utábořili na vrcholu Nebeského pahorku na kraji Pustiny. Vojta se vydal se stádem jelenů na průzkum Neprobádáného háje nedaleko. Michal zůstal v táboře s většinou armády a připravoval s důstojníky schůzi, při které se měla s veliteli probírat taktika nadcházející bitvy. Tenkrát mi nemohlo být víc než 15 let, byl jsem jediný z mého kmene, komu se podařilo uniknout ze Skalnaté vysočiny, v té době pod nadvládou nájezdníků z Mlžných hor. Michal mě zrovna vyslýchal, když nás neočekávaně napadli divocí orli z Pařátího hnízda. Veličenstvo se snažilo zmobilizovat v rychlosti armádu, ale proti těm ohavným dravcům se dalo jen těžko bránit. Potom-"

"Ano, ano, zdálky jsem viděl blížící se hejno orlů, ale z takové vzdálenosti se nedalo nijak zareagovat. Naštěstí se mi podařilo narazit na lesní divoženky, které neváhaly a vyrazily sehnat na pomoc horské obry, kteří nám nakonec pomohli zvrátit průběh bitvy v náš prospěch," vzpomínal Vojta. "Připomeň nám, co bylo dál s tebou."

"Jeden z obrů si mě podle všeho spletl s myší a bezostyšně mě zašlápl do země. Nakonec mě našel král Michal (Michal se při právoplatném označení král pokaždé začervenal) a předal mě staré bylinkářce, která o mě několik měsíců pečovala."

"Ještě jsi vynechal, jak jsi Vojtovi - " zapojil se do hovoru Michal.

" - svou krví zabarvil a zničil většinu geografických map tak, až se staly zcela nepoužitelnými," usmál se skřítek.

"Takže jsi to doopravdy ty," zalily se Vojtovi oči slzami. "Když jsem tě naposledy viděl, bylo ti kolem 15 let, teď musíš už mít aspoň 200, ne? Čas je fakt svině," ulevil si.

"Přesněji 198 let. Jen jsem trochu zešedivěl a ztloustl, ale stále se cítím jako mladík," nedal se Orbik.

"Takže od naší poslední návštěvy v Narnii uplynulo bezmála 200 let," zděsil se Michal. "Mimochodem, tentokrát tu nejsme jen my dva, máme sebou ještě třetího pomocníka," připomněl Vojta a představil trpaslíkovi Kačku, která až do té doby zůstala potichu v temném rohu.

"Hrome, tohle musí být sakra vážná situace, když k nám Aslan poslal rovnou tři lidi najednou" zarazil se trpaslík. "Každopádně bychom měli okamžitě vyrazit, máme před sebou dost dlouhou pout a není času nazbyt, po cestě Vám vše vysvětlím."

Když opouštěli bezpečí jejich úkrytu a vydali se napospas nepříjemnému počasí, Michal se naposledy ohlédl dovnitř a dal v duchu sbohem nedojedené medvědí pečínce, která osamoceně spočívala před krbem.