Harry dělej! Hrozně to bolí!" zaječel jsem na Harryho, který právě startoval svého Range Rovera. "Nialle, uklidni se. Nemocnice je pár ulic odsud. Za pět minut tam budeme. Kdybys nechodil na svoje půlnoční vkrádání se do ledničky nikdy by se nestalo, že uklouzneš a naryješ si víš co."
"No promiň no. Měl jsem hlad! A nic jsem si nenaryl. Jen jsem uklouzl a asi si vyvrkl kotník."
"Jo, jasný. To vyprávěj veverkám. Normálně si se sklouznul na zem. Udělal si otřes mozku, vyvrkl kotník a málem zabodl vidličku do tvého přirození. To nemluvím o tom jak sis ho přiskřípnul mezi nohy." Sakra, měl pravdu.
"No, jo. Přiznávám, ale už to zmizelo… teda aspoň částečně." Zanedlouho jsme dojeli k nemocnici a Harry mě musel přidržovat abych nespadl, když jsme mířili na oddělení .
"Tak co to tu máme?" ptal se nás s Harrym doktor zabraný do papírů, které jsme vyplnili v čekárně. "Dobrý večer," pozdravili jsme s Harrym zároveň. Vešli jsme do ambulance, kde už na nás čekal doktor.
"Mám tady takový problém s mým kamarádem," spustil Harry, " on… no víte…" Harry najednou přestal a než jsem se stačil vzpamatovat co se vlastně děje, kolem mě prošla ladnou chůzí zdravotní sestra. Mohlo jí být maximálně 20 let. Pěkná a sympatická. Už chápu ten Harryho výraz alá ta by stála za hřích. Všechno se seběhlo tak rychle. Z Harryho už nic nevypadlo tak jsem to musel nějak ututlat.
"Tak, pane Horane. Máte slabý otřes mozku a naraženou nohu. Nic zvláštního, ale necháme si vás tu tuhle noc na pozorování. Jen pro jistotu." Mírně se na mě usmál a já byl rudý z té konverzace předtím, že mé přirození je mírně nateklé, ale jinak v pohodě.
"Tak, Shannon, odveď tady pána na pokoj." Shannon se neochotně zvedla s trošku posměšným výrazem. Asi byla taky pobavená z toho pro mě trapného promlouvání o mém přítelíčkovi tam dole. Harry na tom nebyl o moc líp. Ten se ani nepokoušel zadržovat ten smích.
"Jistě, pane doktore. A mám vám vyřídit, že tak za pár minut dovezou nějakou bouračku a budou vás potřebovat." Už jsem stál společně s Harrym na chodbě a čekali na Shannon, která stála mezi dveřmi a
mluvila s doktorem. Omluvně se na nás otočila a zamykala dveře od prázdné ambulance. V tom spěchu jí klíče spadly na zem. Harry se na mě laškovně zasmál a upřel své oči na její zadeček. Já udělal pochopitelně to samé.
"Wow," neubránil se Harry. Já se jen chytl za čelo a následoval kulhavým krokem Shannon, která už dávno šla a očividně došlo na čí adresu bylo Harryho slůvko "wow" poslané.
"Tak, bylo mi sdělené, že chcete VIP pokoj," prohodila mezi slovy, když nás zavedla do pokoje s jednou postelí, televizí, pohovkou a s velkými okny. No, že by to bylo zrovna VIP. To mi tak nepřijde. "Mockrát vám děkujeme, Shannon, za vaši pozornost. Prosím, můžu mít jednu otázku?"
"Neděkujte, je to má práce. A samozřejmě, ptejte se na cokoli." Usmála se a pomohla mi do postele. "Nejste moc mladá na to, abyste dělala zdravotní sestru?"
"Ano, to jsem. Jsem tu na takovém školení. Jak se říká."
"Aha no. Já si to myslel. A máte krásný úsměv," polichotil jsem jí, "mimochodem jsem Niall a toto je Harry. Jestli jste o nás ještě neslyšela."
"Těší mě, Nialle a Harry. Já jsem Shannon a zatím jsem o žádném Niallovi a Harrym neslyšela. Teda bez urážky." Nějakou chvíli jsme se tak bavili a Harry na gauči ležel ruce na obličeji bez známky života.
"Já asi bych už měla jít na oddělení. Moc dobře se s vámi povídá, ale už fakticky musím." Harry
najednou sebou trhl a skočil na nohy, až se mu zamotala hlava a sesypal se na pohovku.
