Lev

Tak jako každý má nějaký problém, mám ho ,respektive měla jsem, i já.

Někdo trpí na migrény, někdo na záněty, já trpěla na záchvaty podobné epilepsii.Narozdíl od epileptiků však trvaly mé stavy déle a při plném vědomí. Ale někdy jsem jakoby "usnula" a nemohla se vzbudit. Všechno okolo mě jsem slyšela, vnímala ale nemohla se probudit.

Na jednu stranu byl to takový uvolňující spánek, protože jsem se nemusela dívat na to jak mám zkroucené ruce a nohy a chudák táta s mámou mě musí držet abych se moc nemlátila o zem.

Byl to takový blažený spánek....

Přicházelo uklidnění... mám záchvat a "usnu", přede mnou jsou hvězdy, planety prostě vesmírný prostor. Přichází ke mě najednou obrovský lev, ani nevím jak se tam vzal, a dívá se na mě těma svýma velkýma zelenýma očima které mu planou a září jako dvě planety.

Je strašně klidný, je neskonale moudrý. Nebojím se ho, já vím že mi neublíží. Lev ke mě skloní hlavu s obrovskou svojí hřívou. Já se jí chytnu a přitulím se k ní. Najednou se mi chce strašně brečet protože vím že mé tělo tam na zemi se zkrucuje v záchvatech a já mám pocit že tomu lvovi můžu říct všehno co mě bolí. Pevně mu stisknu hřívu a brečím, strasně brečím a v duchu mu říkám proč je na světě pořád tolik bolesti, proč trpí ti co si to nezaslouží...proč mě pořád jímají záchvaty a nemůžu se toho zbavit! Proč je na světě taková nenávist a bolest a proč tu bolest musím mít i já! Lev se ke mě znova nakloní a hřbetem své tváře mi tiskne ke tváři, zavře oči, jakoby mi rozuměl a říkal tím, "já to všechno moc dobře vím, ale neboj se maličká, to bude všechno dobré". Setrváváme takhle dlouho, pak se zvedne, podívá se na mě a odejde.

A já se probudím, mé ruce i nohy jsou volné, žádné křeče, žádné zkroucené ruce a nohy.

Je ve mě stále ten klid, který mi dodal lev. Zavřu oči a usnu. Tentokrát doopravdy.