vždycky mu všichni říkali, jaký je to namyšlený spratek, jenže kdyby s ním šli alespoň na chvíli ven, kdyby jej vyslechli, věděli by, že to je jinak, že důvod jeho mírné povýšenosti je jiný.
spokojeně zavřel oči a hluboce, přesto tiše dýchal. Měl tuto vůni lesů a vody rád, nikdy nepřišel na to proč mu to připomíná matku. V uších měl nasazená sluchátka, ve kterých hrála uklidňující písnička.
připadalo mu to, jako by jeho tělo podvědomě nechtělo vyjít opět na molo a zavzpomínat si na jedinou ženu v jeho životě, která umírá. Vlastně to bylo naprosto jednoduché - jestli matka umře, umře i on a bude to pro jeho okolí ještě horší fuckboy než je nyní.
on si to ale nevybral, to byla zase pravda. Jeho nejlepší kamarád jej vyzval, aby udělal krok vzad a on tak učinil, naivně si myslel, že to bude naprosto v pořádku. A dnes? Jakmile autobus odjel, sedl si zde a zaposlouchal se, utopen v myšlenkách. Druhý den co zde přijel, ale nevyšel k molu.
ví, že to nedokáže, přesto se ale nevzdává, kdesi hluboko v sobě se vzteká a nutí nohy k pohybu. Z brunetova hrdla se vydral povzdech, pomalu vytáhl ruku z černého kabátu a zvedl ji k obloze. Ano, možná, že jeho pravé já již zemřelo a vzdalo to, zatímco falešné se směje a pokračuje ve špatnostech.
➳ Mochi bunny, 18/02/18, I lived ✧･ﾟ
