Seděl jsem na chodbě před třídou s číslem tři, zdrcen nedávnými událostmi jsem sotva schopen stát na vlastních nohou. Zradil jsem snad sám sebe? Jediné co mnou rezonovalo, byla slova mé nové třídní. Mezitím co já se snažil držet si odstup od všech svým postojem, moji noví spolužáci se již scházeli a sdíleli mezi sebou svoje zážitky z prázdnin. Akorát tu byl zásadní rozdíl od mé minulé třídy. Šlo rozpoznat, kdo do jaké skupinky patří, ale místo toho, aby se bavili mezi sebou v rámci těchto skupinek, jako to bylo v mé minulé třídě, oni se bavili mezi sebou. Znervózněl jsem se a stáhl ses víc do sebe. V ruce jsem držel knihu, kterou jsem se chtěl skrýt, když v tu ke mně přišel spolužák, „ty seš taky novej, že?" Přikývl jsem. „Čau, já jsem Jakub." Pokračoval dál, já mu tichým, nihilistickým tónem odpověděl, „Filip". Moje snaha vypadat jako hodně nudná, nezajímavá osoba byla úspěšná, on se zas otočil ke svým spolužákům a mne nechal být. Pozdravil jsem pár lidí, které jsem znal, a kolem mne se mihlo pár mých bývalých spolužáků. Bavili se mezi sebou a mne si všimli jen koutkem oka. I tak jsem cítil jakousi náležitost k nim. Když nám konečně třídní otevřela třídu, zasedl jsem si na místo, výhodné pro méně sociální jedince, tedy předposlední lavice na kraji. Zadní lavice je pro ty populární ve třídě, první pro ty, kteří se chtějí více zabývat hodinou. Vedle mne si pak přisedl jakýsi mládenec, který má údajně velice obrovský úd. S číslem 34,5 jsou spojené všechny tyhle zvláštní momenty, kdy se tento jedinec ozval a řekl, že je to ještě delší. I když jsem byl izolován od ostatních, tak jsem se drobným posouvání (34,5 musel sedět na kraji, aby se mohl napojit na síť) dostal do jakéhosi centra nevítané pozornosti. Kapitán loďka se stal mým sousedem a svou přesvědčivou mechanikou se stal mým blízkým a tím i započal můj nechtěný sociální život. Celá třída se zdála jako jednotný živoucí organismus, ale byly podstatné detaily, které se skrz školní rok objevovaly dost často, kdy třída hrála, vyhoďme ho z kola ven. Nějakým zvláštním způsobem ke mně zachovávali respekt, jakožto studenta vyššího ročníku, což mi ve většině věcí vyhovovalo, nemusel jsem se nořit do obrovských problémů a všechno se zdálo prostě jednodušší. I když hned po týdnu musel složit všechny postavené zdi a nástrahy, tak mi cosi zůstalo, nebo spíš jsem si uvědomil, že mi zůstalo. Ta samota, po které jsem prahnul, tu stále byla, stala se nástrojem, kam jsem pravidelně utíkal s radostí, neboť mne škola sociálně unavovala a mne to vyhovovalo. Školní rok zmizel díky tomu strašně rychle a celý můj nováčkovský život zakončil výlet na Slapy. Pokud se mi zdálo, že po celý rok třída táhla za jeden provaz, tak to tady platilo trojnásob, z téhle party lidí se stal jeden, táboráky, alkoholické pokolení, ježdění na lodi, všechno se zdálo tak přirozené. Tahle přirozenost mi připomněla moji bývalou třídu, nedokážu doteď říct, kam patřím, nebo za jakou Oktávu B se počítám, i když já jsem pouze v jedné Oktávě B. Řekl bych, že ta předchozí třída ve mně ponechala něco, co mi je bližší. Možná protože jsem v té třídě delší dobu a dospíval jsem v ní, možná že se mi to pouze zdá a pocit patření někam mne klame. Já sám nevím, každopádně tu teď stojím, na prahu konce svého středoškolského života, který se možná, doufám nikdy nevrátí. Zajímalo by mne, jak bych dopadl, kdybych nikdy tím nádorem netrpěl, zajímalo, kdybych měl odklad a v nýnější třídě skončil už v primě. Jsou to otázky, o kterých mohu jen spekulovat, avšak s jakou váhou? Možná, že tyhle náhodné události ze mne dělají ztraceného, střípky událostí, které možná jednou zapomenu, avšak ten pocit tu stále bude. Ten pocit, že jsem někam patřil.
