Jizvy, které nezmizí ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ

Jizvy, které nezmizí

,,Pššt, všechno je v pořádku, jsem tady s tebou," šeptal mladík s rozcuchanými vlasy a v náruči houpal sotva roční miminko, kterému po tvářích stékaly slzy veliké jako hrachy. Upíral na něj své hnědé oči a naslouchal jeho konejšivým slovům. ,,Už neplač, Teddy. Jsem tady a neopustím tě, ano?" šeptal Harry a na důkaz svých slov si ho přivinul těsněji do své náruče. Chlapeček s modrými vlasy naposledy popotáhl a pak svou unavenou tvářičku zabořil do jeho hrudi.

A Harry ho kolébal. Pomalu se s ním procházel po pokoji, do něhož okny svítilo měsíční světlo. Přešel blíž, podíval se ven; píchlo ho u srdce, ach, Remusi, dnes bys u svého syna nemohl být, je úplněk...

Teddy se malinkým prstíkem dotýkal Harryho velké jizvy v oblasti hrudníku. Jako by v měsíčním světle zářila a přitahovala chlapečkovu pozornost; Harry se nevzpíral, myslel na Remuse, statečně bojoval s dalším náporem slz; ne, buď silný, pro Teddyho, musíš se o něj postarat. To je to jediné, co pro Remuse a Nymfadoru ještě můžeš udělat, šeptal mu vnitřní hlásek, když kvůli tobě zemřeli...

Dost, už dost, zachrčel Harry k vlastnímu vědomí. Ten tíživý pocit viny se vracel - ne, nikdy nezmizel, pořád byl s ním, držel se ho jako klíště... ,,Tata," zamumlal ospale Teddy, prstík sklouzl po Harryho hrudi. Chlapec se zavrtěl, očka se mu zavírala; a v příští vteřině už klimbal, v bezpečí Harryho hrudi, skryt před vším špatným, před světem, před pravdou. Ne, Teddy Lupin byl na pravdu příliš malý, moc, moc malý, ubohé miminko...

,,Neboj se, Teddy," zachraplal Harry, první slza stekla po tváři, pohladila ji, dopadla do modrých vlásků a zatřpytila se v nich jako nejzářivější perla. ,,Táta se na tebe kouká..." Jste tam někde, vím to. Mami, tati... odpusťte. Odpusťte mi vy všichni, kteří jste kvůli mně zemřeli. Které jsem nedokázal zachránit.

Zjistil, že Teddy spinká. Teplý dech ho laskal na nahé hrudi, nevinné miminko se propadlo do říše snů; vidíš své rodiče, Teddy? Milovali tě, moc tě milovali. Odpusť mi to i ty, prosím... Přešel s ním k postýlce, opatrně ho do ní položil, aby ho nevzbudil. Láskyplně ho přikryl peřinkou, vytáhl mu ji až k bradě, Teddy se do ní se spokojeným povzdechem zavrtal.

Jsem tak rád, že nežiješ ve světě, v němž zuří válka, pomyslel si Harry, prsty ho jemně pohladil po vláskách. Můžeš se těšit na nové zítřky, nemusíš se jich bát... A to je dobře. Moc dobře. Spi sladce, můj maličký Teddy. Sklonil se, hebké rty se jemně otřely o čelo miminka, jehož rtíky se zformovaly do malinkého úsměvu. Ach, Teddy...

Harry cítil bolest, neskutečnou, nekonečnou, trýznivou bolest. Přestane to někdy? Přenesu se přes to? Nebo to bude bolet až do konce mého života?

Nevěděl.

Padlo jich za něj dost. Moc, příliš. Bylo to špatné, moc špatné, měl ho zastavit dřív, proklatě, vždyť mohl, slyšíš to, světe, mohl! A neudělal jsem to, neudělal, proč? Protože jsem tak velký idiot, vůbec jsem nemyslel, týdny promarněného času nicneděláním...

A pak ucítil na rameni ruku, jemnou, velkou, příjemně hřála, to teplo proudilo celým jeho tělem. Nemusel se otáčet, aby zjistil, kdo to je. To on ho vždycky brával zpět do postele, když v noci nespal, zíral do krbu, díval se z okna na nebe, tisíce hvězd, tisíce výčitek... To v jeho objetí vždycky zapomněl. Alespoň na chvilku.

,,Pojď si lehnout," zašeptal mu sametový hlas u ucha, horký dech pohladil jeho kůži, chloupky na zátylku se mu zježily. Povzdechl si, nechal silné paže, aby ho vtáhly do láskyplného objetí, ukryly ho před těmi tisíci výčitek, které se do něj zabodávaly jako ostré jehličky. Zády se opřel o pevnou hruď, díval se na hvězdy, vidíš to, světe? Jen se dívej, on miluje vraha, miluje muže, který zabil tisíce lidí...