Skořápky bez slavíků ✔️

„Kdo jsem?" ptám se tiše sebe samotné každé ráno, když otevřu oči. Zrovna jsem se probrala z další nekonečné noční můry do jiné, do můry zvané život. Vytrhla mě ze snů, zakryla mi oči svými křídly a postrčila mě slepou do temnoty tak, jak to už udělala tisíckrát předtím. Dnes v noci se opět opakoval ten obraz, scéna bez herců, s lidmi, kteří mě obklopují. Nenávidí. Nenávidí tiše tu skořápku, jíž jsem, ač nic neřeknou.

„Kdo jsem?" ptám se tiše sebe samotné, když spouštím nohy z postele. Do chodidel studí podlaha, je zima. Někdo v noci stáhl topení z trojky na nulu, proto je svět ještě chladnější, než bývá obvykle. Studený, chladný, opovržlivý... Ano, takový svět je, ale nemá cenu se tím trápit. Nezbývá nám než normálně fungovat, tudíž otevírám okno dokořán. Vítr mi rve slzy z tváří, suší opuchlé oči od toho, jak jsem včera v noci opět dlouho plakala. Vybrečet se, to je jediný způsob boje, který mi zbývá. Jenže proti čemu bojuji? Kdo je ten nepřítel? Nejsem jím já samotná? A vlastně...

„Kdo jsem?" ptám se tiše sebe samotné, když si v koupelně čistím zuby. Pálivá pasta mi zalézala až pod kůži, znechuceně jsem strčila kartáček pod ledovou vodu i otírám zmáčený obličej ručníkem. V kuchyni si nalévám do hrnku teplou kávu, jíž celou najednou liju do sebe. Je čas jít, neohlížet se zpět, znovu kráčet do školy a znovu se ptát.

„Kdo jsem?" ptám se tiše sebe samotné, když opouštím byt. Nechávám za sebou, rozhádanou rodinu i mé jediné bezpečí v tomto šíleném světě. Ostrůvek samoty, lhaní si i soukromí... Zvláštní, co pro jednu skořápku bez pějícího slavíka může pár metrů čtverečních znamenat. Nezastavuji se ani na moment, nýbrž mířím ven, na čist vzduch, přestože je takové označení metropole sporné.

„Kdo jsem?" ptám se tiše sebe samotné, když se přidržuji oranžově nalakované tyče. Nenávidím přepravování se těmito vagóny, jsem jako slavík v kleci jen bez škvírek pro jeden pouhý nádech, hledí na mě desítky očí, ale já se před nimi nemůžu skrýt. Ba co víc, metro je horší než zlaté mříže, jsme jako ovce, rozsvítí se označení, že máme vystupovat, tak vystupujeme, když máme nastupovat, nastupujeme, prostě stádo, jehož pasák popohání nápisy a svítícími kontrolkami. Jeden muž mě pozoruje, dívá se podivně, jako by jen nespatřoval prázdnou skořápku. Ale já jím jsem, necítím nic jiného než pach, jenž se z něj line.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když se snažím přinutit turniket, aby přijal můj čip. Zápasím s nimi každé ráno, ovšem jen dokazují, že mnou společnost opovrhuje. Nenávidí mě všichni do jednoho, protože jsem nikdo, nedám se očipovat, jsem jiná, ale nikdo. Pouhý Nikdo, který neexistuje a není vnímán.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když vidím rozzářené tváře spolužáků. Smějí se, povídají si, jsou šťastni, čímž mi jen připomínají, že já být nemohu. A jedna dívka obzvlášť vyčnívá nad dav, její smích je hlasitější, projev sebevědomější i úsměv upřímnější. Proč? Proč já nevím, kým jsem, zatímco ona je plná zážitků, jichž nabyla díky novému příteli. Je šťastná, ale já být nemohu, proto jsem se otočila a zamířila do třídy.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné během nekonečných hodin plných směšovacích rovnic, goniometrických funkcí, druhých světových válek, minerálů roztodivných tvarů i textů různých významů. Právě ty texty, odvracím od nich zrak, tolik písmen, jež řvou, jak jsem ve všem strašně špatná. A opět utíkám, pryč od všeho, od hodin literatury, ač bych chtěla objevovat další ztracené duše, i hodin latiny, abych k těm duším promluvila a pravila, že dokud jsou blázny, je svět v pořádku, protože někdo musí dlouhé hodiny brečet, aby jiný byl šťastný, někdo musí zemřít, aby jiný poznal, co znamená život, někdo musí býti bláznem, aby jiný poznal příčetnost. A teď: Který z nich jsem?

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když do sebe soukám oběd. Ne, nejraději bych celý oběd vyvrhla zpět do talíře nebo alespoň nejbližší záchodové mísy, jenže nemůžu. Musím se usmívat, moji přátelé nesmí zjistit, co se děje, jak sama sebe doháním k šílenství, jak se neustále ptám. Možná by jim vědění něčeho takového udělalo radost. Třeba mě také nenávidí... Ale ne, nikdo si mě nevšímá, prochází okolo nás jeden z kluků z vyšších ročníků a holky začínají slintat. Proč řešíte něco takového? chce se mi křičet. Vidíte hezkou tvář, ovšem je to opravdu všechno? Co když je to jen prázdná skořápka?

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když se opět ocitám v MHD. Ze všech stran se na mě tisknou lidé, jejichž přílišná blízkost je mi krajně nepříjemná, nenávidím lidi, lidské doteky, obzvlášť pak sebe samotnou. Jenže to musím trpět, už jen tři zastávky, dvě, jedna... Konečná, prosím vystupte. A zase se ovce v davu linou ven, jak kdyby zahlédli čerstvou pastvu, ale už ne vlka, co číhá ve stínu stromů. Nezbývá mi než kráčet v ústrety nebezpečí.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když se navlékám do sportovního oblečení. Trénuji, i když to nemá smysl, i když jsou všichni lepší; i když jsem vždycky ve všem nejhorší. Ale nemám čas fňukat, hned po příchodu do tělocvičny jsem zapojena do kruhového tréninku. Zcela se soustředím na cvičení, přestože otravný hlásek někde hluboko v mozku se stále ptá. A pak se zapřu o jeden přístroj, abych ulevila namoženému břichu, visím metr nad zemí, jenže mi to uklouzne, načež letím přímo na čumák. Srážka je nevyhnutelná, proto zavírám oči a už cítím tu bolest.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když uslyším jeho smích. Je jich vždy pět, na každém tréninku je pět osob, jež mě nenávidí. První dva dochází na každý; jeden z nich nenávidí, protože může a jsem snadný terč, druhý nenávidí, protože jsem mu ublížila, aby neublížil někomu jinému. Další tři se obměňují, je jich více, ale všichni nenávidí, protože já je nemůžu milovat. Nemůžu jim oplatit touhu po druhé osobě, protože při jejich doteku s panickým strachem odskakuji, nemůžu jim oplatit touhu také proto, že jsem nikdy žádné přání ani sen mít nemohla. Tak jaké by to bylo plnit sen, jenž neexistuje?

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když mě pozoruje pět párů očí. V jedněch vidím neskrývané potěšení z utrpení jiného a touhu být tím lepším, v druhých touhu ublížit a v těch zbývajících směs žalu, bolesti a touhy vlastnit. Říká se tomu láska? Nepřijde mi to moc romantické. Je to sobecké a až příliš lidské. Ať jsem kdokoliv, člověkem nejsem, jinak bych musela být škatulkována podle věku, pohlaví, ošklivost, hlouposti i orientace. A pro škatulkování bych nesměla být neviditelná.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když se toho dne objevuji už potřetí v hromadné dopravě, tentokrát po metru i tramvaji v autobuse. Srkám nápoj z plechovky, je to nějaké nezdravé svinstvo, ale to přesně chci, nechci žít, nechci být zdravá, zcela nevědomky zarývám nehty pod kůži a trhám maso. Je to můj zlozvyk.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když se navracím domů. Místo toho, abych se postavila čelem svému já, jsem jen zbaběle prchla do stínů k vlkům. Slavičí peří létá v chomáčích vzduchem, jenž je prosycen krví, a já, uprostřed mýtinky vražd, se jak tonoucí zoufale chytám stébla. Jsem tedy dívkou. Asi? Je dívka taková, jaká jsem? Jak je definována dívka? A opět, jsme u toho věčného problému, protože neviditelné se nedá definovat. Vzdávám tuhle marnou bitvu.

„Kdo jsem?" ptám se sebe samotné, když umyvadlo skrápím slzami. Opět jsem si rozdrásala levou ruku do krve, proto beru nůžky a stříhám si nehty. Mezi prsty mi protéká pramínek krve, nikdy dříve jsem si tak hluboké zranění nepřivodila, ale čirá bolest je jediným způsobem, jak si vyčistit myšlenky. Jak se přestat ptát.

Znovu hledím na bílou keramiku a říkám si, kolik mých slz i kapek krve, ať už ze zápěstí či hřbetu, nesla. Takhle to nejde dál. I když... V hlavě mi konečně svítá, odpovědi získávají reálný tvar. Celou dobu jsem se ptala špatně. Otázka nezněla „Kdo jsem?", ale měla jsem se ptát, jestli tu kdy slavíci vůbec byli. Existuji?

Už ne.

A teď mi odpovězte bez vytáček, vy všichni, jejichž pohledy plné opovržení denně vídám, vy, jimž nejsem dostatečná pro to, abych byla, odpovězte mi upřímně: Kdo podle vás jsem?

Jsem skořápka, z níž už dávno prchli všichni slavíci.