[CZ TRANSLATE] Destiel

„Deane, co to je?“ zeptal se Castiel zírající z okna bunkru.

Dean vzhlédl a spatřil bílé chmýří snášející se z nebe. „Sníh, Casi. Jsi starý, to jsi nikdy předtím neviděl sníh?“

„Slyšel jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděl, ani se ho nedotkl.“ Castiel přitiskl dlaň své ruky k oknu. „Děti si rády hrají ve sněhu, že?“

Dean se zvedl ze svého místa a otevřel dveře od bunkru. „Dobře, pojď.“ Castiel na Deana zmateně pohlédl. „Děti si rády hrají ve sněhu, ano. Pojď.“ Dean vedl Castiela ven.

Castiel stál na místě a vzhlížel k padajícím vločkám. „Je to fascinující. Každá z nich je úplně jiná.“ Castiel se usmál. Viděl dokonale vytvořené vzory v každé vločce, když padala. Nadskočil, jakmile ucítil, že jej cosi studeného udeřilo do ramene. Když se otočil, uviděl Deana, jak se směje. „Deane, za co to bylo?“

„Je to hra, Casi,“ řekl stále se hihňající Dean. Nasbíral do svých sníh rukou a začal formovat tvar. „Vezmeš sníh a na někoho to hodíš.“

Castiel naklonil hlavu a zíral. „Proč?“ Sklonil se a zvedl sníh ve snaze napodobit Deanovy pohyby.

„Prostě hoď – “ předtím, než Dean dokončil větu, cítil Castielovu sněžnou kouli srazit se s jeho břichem. „Pěkný hod,“ pronesl s vyraženým dechem. „Au.“

„Omlouvám se,“ řekl Castiel hlubším hlasem než obvykle.

Dean to odmávl. „Je to v pohodě.“ Padl do sněhu a hleděl na nebe. Trochu se zasmál.

„Co?“ zeptal se Castiel, jak přešel k Deanovi.

Dean se začal smát ještě víc. „Jenom představa anděla, jak dělá sněžného anděla.“ Castiel opět vypadal zmateně. „Lehneš si do sněhu, roztáhneš ruce a nohy a máváš jimi nahoru a dolů. Tak vytvoříš křídla a šaty. Lehni si do sněhu.“

Castiel si lehl do sněhu s obličejem zabořeným do bílého ledu. „Je to takhle správě?“ zeptal se, jeho hlas byl tlumený sněhem.

Dean se se smíchem převalil. „Zvládáš to, kámo.“