Nezvaný host 15+ [Loki CZ FanFic]

Nezvaný host 15+

Měla špatnou náladu. Opravdu moc špatnou. Jen tak se v posteli převalovala. Vztekle praštila pěstí do polštáře. V ten osudný den jí dal kopačky její kluk, ten debil, kterého tak milovala. Normálně se na ní vykašlal a odešel si za jinou. A ona se rozhodla, že udělá to samé. Jenže - byla moc líná na to, aby to udělala a vydala se ven, lovit nějaké nové borce. Usmyslela si tedy, že bude čekat. Kdo ví, třeba se jí poštěstí.

A také poštěstilo.

Ozvalo se tiché zaklepání na okno. Trhla sebou. Posadila se na posteli a upřela pohled k tomu čtverci, jímž se teď prolínalo bílé světlo měsíce. Něco tu nehrálo. A ona věděla co. Za oknem byl obličej. Nebyl to jen tak ledajaký obličej. Na chvilku si pomyslela, že je to hlava mrtvoly, jak byl bledý, ale svůj názor přehodnotila v okamžiku, kdy se po něm roztáhl široký, zlomyslný úsměv. Ta tvář patřila muži, který svým démonickým vzevřením připomínal vraha. Stáhl se jí žaludek. Ještě nechtěla zemřít. Ne teď. Jenže - ten potencionální vrah byl neuvěřitelně sexy. Měl ledově modré oči, v nihž se nyní blýskalo, dlouhé černé vlasy a ostře řezané rysy. Náhle se okno rozlétlo. Střepy se prohnaly místností a jeden z nich jí sklouzl po čele. Ucítila ostrou bolest. Zvedla ruku. Uvízla jí na ní horká lepkavá tekutina. Muž pomalu vstoupil dovnitř. Byl opravdu neobvykle oblečený. Na sobě měl oblečení sestávající z černé kůže a zelené tuniky. U pasu se mu houpala dýka. Šílenec, problesklo jí hlavou, ale to už se muž dlouhými kroky blížil k ní. Pokusila se před ním ustoupit, ale zakopla a zády dopadla na postel. Opřela se o lokty, aby mu viděla do tváře.

"Kdo jste?" hlesla. Muž se jen usmál.

"Jsem Loki." Kdo že? Nakrčila obočí a rukou si promnula kořen nosu.

"Co po mně chcete?"

"Přišel jsem se pobavit." V očích mu zajiskřilo. Jí též. Můj dnešní parťák na večer, pomyslela si.

"S kým?" položila hloupou otázku, přestože už dávno znala odpověď.

"S tebou." S těmito slovy se přiblížil až k posteli, na které ležela a naklonil se nad ní. Zhluboka do sebe vtáhla jeho vůni. Byla úžasná.

"Smrtelnice," pronesl zasněně a rukou jí setřel z čela krev.

"Nechápu."

"Nepotřebuješ chápat nic. Já jsem bůh, víš?" Zavrtěla hlavou.

"Nevím." Přiblížil svůj obličej k tomu jejímu. Ve tváři měl šílený výraz.

"Hloupá a drzá," procedil skrz zatnuté zuby a rukou jí chytil za vlasy. "To se mi ale líbí." Trhnul její hlavou dozadu. Zalapala po dechu.

"Mě ale ne."

"Zvykneš si, smrtelnice." S těmito slovy se jeho rty setkaly s jemnou kůží na jejím krku. Pokoušela se ho odstrčil, ale marně. Jen se nad jejími chabými pokusy pousmál.

"Nechte...mě...být," zavzdychala. Na chvíli toho nechal a pohlédl jí do tváře.

"A co když to neudělám?" Zašeptal, až jí na krku pošimral jeho horký dech. Zavřela oči. Užij si to, radila si v duchu.

"Zavolám na vás policajty." Mlaskl a chytil jí za ruce.

"Ne, nezavoláš."

"Tak budu křičet," hlesla, vzpouzejíc se pod jeho silným stiskem. Bylo to marné.

"Ano, mé jméno."

"Ne," zavrtěla hlavou, až se jí kolem ní rozletěly vlasy. Jeden z pramenů se přilepil na krvácející ránu na jejím čele. Zatracený...jak že se to jmenuje...Loki, pomyslela si, zatímco si jej marně snažila odfouknout. Bez úspěchu.