„Ember , řekni nám, kdy umřeli tví rodiče a na co?"
Ovládla jsem se, abych nezaúpěla, odtrhla oči od okénka auta, za jehož tónovaným sklem se třpytilo rozzářené, slunečné město Crescent Beach. V černém sedanu se převaloval studený a zatuchlý vzduch a řidič ještě k tomu zapnul dětskou pojistku, takže jsem si nemohla stáhnout okénko. Trčeli jsme v autě už hodiny a mě svrbělo celé tělo, jak jsem toužila uniknout z toho pojízdného vězení na sluníčko. Silnici tam venku lemovaly palmy a za nimi se střídaly hezoučké vily a omšelými šedými stánky s jídlem, tričky, voskem na surfovací prkna a hromadou dalších věcí. Hned za chodníkem, za pásem lesklého bílého písku se jako obří tyrkysový klenot mihotal Tichý oceán, provokoval mě pěnivými a spoustou lidí, kteří se bezstarostně ráchali v jiskřící vodě...
„Ember? Slyšela jsi mě? Odpověz, prosím."
Povzdechla jsem si a zabořila se do chladné kůže sedadla. „Joseph a Kate Hillovi umřeli při autonehodě, když mi bylo sedm," odříkala jsem a sledovala, jak si mě řidič měří nezúčastněnýma očima v zrcátku. Vedle něj souhlasně pokyvovala hlava pana Ramse.
„Dál."
Zavrtěla jsem se pod pásem. „Byli na muzikálu na Brodwayi, na West Story" pokračovala jsem" a když se vraceli domů, naboural do nich opilý kamioňák.
Já s bratrem jsme pak žili s prarodiči, jenomže pak děda Bill dostal rakovinu plic a už se o nás nemohli starat.
A tak jsme přijeli sem k tetě a strýčkovi." Zajela jsem toužebným pohledem zase ven, všimla si několika lidí na prknech, jak kloužou po vlnách. Probudila se ve mně zvědavost. Ještě nikdy jsem nesurfovala, v tom prašném zapadlém koutě pouště nebylo kde a jak. Vypadalo to parádně, skoro stejně jako létání, i když pochybuju, že se něco vyrovná tomu, když stoupám ve vzdušných proudech a cítím vítr ve tváři a pod křídly. Netušila jsem, jak přežiju celé léto připoutaná k zemi. Lidi mají štěstí, pomyslela jsem si a pak auto zrychlilo a surfaři se mi ztratili z dohledu.
Alespoň netuší, o co přicházejí.
„Dobře," zabručel pan Ramse jaksi nepřítomně. Domyslela jsem si, že tam vpředu projíždí svůj všudypřítomný tablet, probírá se našimi složkami a zázemím. „Dante, co je tvým pravým účelem pobytu v Crescent Beach?"
Moje dvojče si s klidem sundalo sluchátka a stoplo iPhone. Dante ovládal záhadné umění soustředit se na uziku nebo televizi, a přesto si udržovat přehled, co se děje kolem něj. Já tohle nedokázala. Mě musely učitelky vždycky plácnout, abych si jich všimla, jakmile se kolem dělo, jakmile se kolem dělo něco jen trochu zajímavějšího.
„Sledovat a splynout," prohlásil klidným nezrušeným hlasem. „Učit se, jak jednat s lidmi, jak být člověkem. Začlenit se do jejich společnosti a přesvědčit je, že jsme jedni z nich."
Protočila jsem panenky. Neušlo mu to a nenápadně pokrčil rameny.
Ve skutečnosti s Dantem nejsme dvojčata, aspoň ne v tom nejpravějším smyslu slova. Jasně, přišli jsme na svět ve stejnou dobu. Jasně, vypadáme podobně, máme stejně nápadné rudé vlasy a zelené oči. A žijeme spolu, co si pamatuju.
Ale ze stejné dělohy nepocházíme. Vlastně nepocházíme ze žádné dělohy. Jsme s Dantem z jedné snůšky, což je unikát, protože samice draků obyčejně kladou jenom jedno vejce. Tím vynikáme i mezi našinci. Společně jsme se vylíhli? Takže pro všechny je to moje dvojče, ale také jediný kamarád.
„Hmm." Pana Ramse očividně potěšilo, že jsme nezapomněli vymyšlenou historku. Aby ne, natloukla jsem si ji do hlavy tak dokonale, tak že bych jí odříkala i ze spaní. Věnoval se zas tabletu a já dál hleděla z okénka.
Oceán zmizel, jiskřiví obzor se ztratil z dohledu, odbočili jsme z hlavní silnice a vjeli do čtvrti s velkolepými bílými a růžovými palmami. Některé z těch sídel byla fakt obří. A teď mezi nimi budeme žít.
Znova jsem se na sedadle zavrtěla a náhodou nakopla opěradlo před sebou. „Ember," napomenul mě pan Ramse podrážděně, "seď klidně." Zamračila jsem se, opřela se a založila ruce. Obrátila jsem oči ke stropu. Ten „zatracený spěch" znamenal, že jsem neměla čas jenom pro sebe.
Sedan konečně zahnul do slepé ulice s menšími, ale o nic míň elegantními vilami a zastavil přesně uprostřed před jednou příjezdovou cestou. Hned jsem chtěla rozrazit dveře auta ale pan Ramse mě zastavil. „Počkejte tady," nařídil, "oznámím vaším opatrovníkům, že jste dorazily. Ani se nehněte dokud se nevrátím. „No, páni," vydechl Dante, nakoukla mi přes rameno a natáhl krk, aby viděl celý dům. Cítila jsem ho za sebou, položil mi ruku na záda a opřel se. „takže je to konečně tu," řekl tiše. „Už žádná soukromá škola, žádné vstávání v šest hodin, žádné trčení v pustině."
