The monster.

Procházel jsem se černou, mrazivě chladnou nocí po neosvětlených uličkách New Yorku. Oblečen jen do černé basketballové mikiny s nasazenou kapucí a džínových kalhot. Teplejší oblečení by stejně pro dnešek už bylo zbytečné. Právě jsem míjel desátou ulici. Ve tmě jsem viděl jen zmrzlé kapičky vody tvořící mhlu vycházející z mých úst. Ruce schované v kapsách mi mrzly. V jedné jsem křečovitě svíral předmět, který se mi ještě nedávno hnusil... Ledovou pažbu zbraně, s níž jsem byl v tento den odhodlaný vykonat svou povinnost. Hněv mě táhl stále blíže k mému cíly. Už jsem byl na cestě nejméně hodinu a mé tělo pomalu, ale jistě začalo zamrzat, ale ani to mě neodradilo od mé sladké pomsty.

Najednou jsem pocítil pronikavou úzkost a smutek. Slzy mě pomalu začínaly štípat v očích. Musel jsem se zastavit a něčeho se opřít, abych se nezhroutil. Chyběla mi... strašně moc mi chyběla. Postrádal jsem ji každý den, každou noc. Tak moc jsem ji miloval a ona mi ji vzala. Myslela jen na sebe a proto moje nejmilovanější musela zemřít. Její nejlepší přítelkyně... jediná které opravdu kdy věřila, jí nepomohla ve chvíli kdy to potřebovala. Kdyby ji tenkrát nevyhodila ze svého bytu. Kdyby ji nevyhodila jen kvůli sexu s jejím bratrem. Kdyby se tenkrát nepohádaly a kdyby ji nenechala odejít na mrazivou ulici, nic by se jí nestalo. Byla by tu dál s námi. Ale to je jen kdyby... Jane myslela jen na sebe a své potřeby. Nemyslela na to, že by se Rebecce mohlo něco stát v tomhle kriminalisty nacpaném městě. Nemyslela na to, že by ji mohl někdo přepadnou, znásilnit nebo dokonce zabít... ale stalo se. Našli ji hned další den v parku. Pořezanou od břitvy. Leřící v kaluži krve. Be známek života.

Hned jak jsem se to dozvěděl, zhroutil jsem se a dva měsíce strávil v psychiatrické léčebně. Jenže, jak jsem se později dozvěděl, Jane to nezajímalo. Nepřišla ani na její pohřeb. Nestarala se o to, jak se to stalo nebo c se jí stalo. Ani za mnou nepřišla. Nemohl jsem žít s vědomím, že ji zabila její nejbližší. Rozhodl jsem se to udělat. Po měsíci odhodlávání jsem se rozhodl a teď jsem tady.

Po několika metrech jsem začal svou oběť ztrácet z dohledu. Zrychlil jsem tempo. Měla namířeno k onomu parku. Tam, kde našli Rebeccu. Opět jsem ji doháněl, ale nejspíš si mě všimla. Začala utíkat. Rozběhl jsem se za ní. Vběhli jsme do parku. Nikde nikdo nebyl. Jane stále prchala... přeběhla všechny cestičky, přeskočila i pár laviček překážejících v cestě a neustále se ohlížela,  zda jsem stále za ní. Ano byl jsem tam... držel jsem se jí v patách a každým metrem se k ní přibližoval.

Zničeho nic prudce zatočila vlevo a naše honička směřovala k úzké uličce mezi panelovými domy. Nechápal jsem, z jakého důvodu zahnula právě sem. Opět jsem ji doháněl. Vklouzli jsme do té uličky. Byla slepá. Na konci byl plot z dřevěných prken. Vyskočila a snažila se ho přelést. Už jsem to chápal... chtěla využít své síly a ztratit se mi za plotem. To se jí ovšem nepovedlo. Čapl jsem ji za nohavici a mršti s ní o zem. Překvapeně vyjekla a znovu se vytáhla na nohy. Z očí jí vystřelovala čirá hrůza a srtach. Bála se mě... to se mi líbilo. Chtěl jsem, aby trpěla stejně jako Rebecca. Zaslepila mě má zloba a nenávist. Stalo se ze mě monstrum, prahnoucí po vraždění. Zrůda... zrůda zaslepená láskou a obrouvskou bolestí. Netvor, lačnící po pomstě.

Jane: Co-co po mě sakra ch-chcete??!

Já: Pomstu!

Jane: C-car-cartere... jsi to ty?

Pomaloučku jsem si stahoval kapuci, abych nabyl na napínavosti. Hodil jsem patkou a hbitě se jí podíval přímo do očí. Stále v nich měla strach, ale teď přibylo i překvapení. Já viděl skoro rudě. Vražedně a zhnuseně jsem ji pozoroval. Pohrdal jsem jí... Už jsem to nemohl dál vydřžet.

Já: Chci pomstu, Jane.

Jane: Cartere hlavně klid.

Já: Na to je pozdě... ona tě potřebovala a ty ses na ní vysrala!!!!

Jane: Je-je mi to líto.

Já: To by mělo. Ale te'd už je pozdě!

Z kapsi jsem vytáhl pistoli a uchopil ji do obou rukou. Jane ji hypnotizovala a pomalu začala couvat. Rozbrečela se... nevím proč, ale dělalo mi dobře ji takhle vidět. Konečně trpěla. Namířil jsem hlaveň přímo na ni. Říkal jsem si teď  a nebo nikdy. Prst jsem zahákl o spoušť a začal zabírat.

Jane: Cartere... pro-prosím tě... ne...ne-nedělej to!! Já se omlouvám. Je mi to strašně moc líto. Cartere... Prosím!

Já: Já ji miloval a tys mi ji vzala! Sbohem Jane.

Zmáčkl jsem spoušť. Kulka vydala svištiví zvuk a proletěla vzduchem. Najednou se vše zpomalilo. Jane padla na zem... mrtvá. Zasáhl jsem ji přímo do srdce. Zalila mě vlna úlevy... po tolika měsících jsem konečně cítil uspokojení. Klid zavládl v mém těle, mozku i srdci. Zaposlouchal se do šumění větru a drnčení kol aut na silnici nočního New Yorku. V dálce se rozezněly sirény a zvuky se blížily ke mě. Teď přišla řada na další fázi mého plánu. Pistoli jsem si přiložil ke spánku.

Já: Jdu za tebou Rebecco.

Zmáčkl jsem už podruhé za tento den s odhodláním spoušť. To bylo také to poslední co jsem udělal. Sirény utichly. Dopadl jsem na studenou zem. Ležel jsem na zádech, pozorujíc hvězdy, které právě vyšly na obloze. Nikdy jsem nic krásnějšího neviděl. Pomalu jsem zavřel oči.

Okolo mě bylo bílo a nic než bílo. Rozhlížel jsem se dokola, zda něco nespatřím. Nic zde nebylo. Pohled jsem vrátil zpátky dopředu a pak jsem ji uviděl. Stála přímo přede mnou v levandulových šatech. Usmívala se. Konečně jsme zase spolu...

Doufám, že se vám moje první jednodílovka líbila :) Vote nebo koment potěší :))

-Crazys-