Alex's dairy [cz]

Nikdy jsem netušila, že si založím deník. Dříve jsem si myslela, že lidi, co si píší deník, jsou zvláštní a mají svůj vlastní svět a my jim nerozumíme. Ale teď to vidím jinak, doufám, že mi to psaní pomůže, protože jak jsem čím dál starší, klade se na mě větší zodpovědnost a větší problémy a myšlenky.

Někdy si připadám jako časovaná bomba, co vybouchne jen, co se jí někdo dotkne. Žiju totiž ve světě, kde je zcela normální své emoce skrývat, přehlížet, ba i dokonce ignorovat.

V téhle době nikoho vlastně ani nezajímá, jak se cítíš a ta ohraná fráze: Jak se máš?, je jenom otázka. Nikdo vlastně nechce vědět jak se máš, chce jen rozvinout konverzaci, aby si mohl stěžovat, jaký je vlastně chudák on sám.

Někdy se mi chce brečet, ale to je přece v téhle době nepřípustné, že? Protože pláč se rovná strašným otázkám typu: Co se ti stalo? Proč brečíš?

Na tyhle otázky přece nikdo nechce odpovídat! Když v téhle situaci musíš někomu vysvětlovat, co se ti stalo, bolí to ještě víc.......

Takže komu se vlastně máme svěřovat? Papír to nikomu neřekne a to, co napíšeš je dáno a nelze změnit.