Yume No Yo-o

1.

Celý tenhle příběh začíná pouhými náhodami. Kdybych tenkrát nepodal přihlášku právě na tuhle střední, kdybych první den nezaspal a nevrazil do něho na chodbě. Kdyby mi nevěnoval tak milý, upřímný úsměv. Kdybych nebyl ve stejné třídě jako on.

Všechna tahle kdyby jsou zcela zbytečná, protože ani když je budu opakovat stále dokola, nic se na nich nezmění. To jsem si každé ráno říkal, když jsem stál u školní brány a vyhlížel ho. Čekal jsem tak každý den skoro celé ty tři roky a on mě každé ráno minul bez jediného pohledu, jako bych byl vzduch. Konečně jsem ho zahlédl, jak prochází branou v hloučku jiných mých spolužáků. Smál se. Díval jsem se na něj přes závoj tmavě hnědých vlasů a tiše žasl. Jeho na blond odbarvené dlouhé vlasy, vždy elegantně upravené do slušivého účesu, mu co chvíli padaly do očí a on je nacvičeným pohybem odhazoval zpět. V prstech držel cigaretu kterou čas od času přiložil k ústům a vtáhl kouř. Každý ten pohyb jsem znal až příliš dobře, ale nemohl jsem od něho odvrátit pohled. Tiše jsem si povzdechl a rozhlédl se po ostatních studentech. Od brány ke mě běžela dívka ve stejně tmavé uniformě, jakou měli všichni okolo.

„Ohayo, Kai-chan!" zakřičela přes celé nádvoří. Odvrátil jsem od ní pohled zpátky k blonďákovi.

„Už zase pozoruješ naší školní hvězdu? Moo, kolikrát jsem říkala, abys ho nechal být? Máš na lepší. Je to namyšlený idiot..." Obyčejná ranní přednáška, obyčejný den. Ani jsem se nesnažil reagovat.

„Hai, hai. Taky ti přeji dobré ráno, Shiori-chan," otočil jsem se ke své, snad jediné kamarádce. Naposledy jsem se ohlédl po Uruhovi, stojícím uprostřed svých přátel a vydal se za poskakující Shiori. Neměl jsem dobrou náladu. Ale když ad tím přemýšlím, od doby, kdy jsem si uvědomil, co k tomu idiotovi vlastně cítím, dobrá nálada mě míjela.

Nepřítomně jsem si prohlížel opravenou písemku. Ze třídy se porůznu ozývalo zoufalé povzdechnutí, nebo projevy radosti. Povzdechů bylo podstatně víc. Mě spíš zajímal rozhovor našeho učitele a Uruhy o několik lavic přede mnou.

„Takhle to dál nejde. Blíží se pololetní testy a s tvými známkami nejspíš neprojdeš. Zkus se, prosím, zeptat někoho, aby ti vysvětlil poslední látky z matematiky." Učitel pootočil hlavu mým směrem. rychle jsem se znovu zadíval do písemky. Cítil jsem na sobě učitelův pohled. Zamračeně jsem odsunul bezchybnou písemku na kraj stolu a stočil pohled z okna. Padal sníh. Zazvonilo, ale já pořád zíral z okna. Bílé vločky pomalu překrývaly tenký poprašek, který napadal dnes v noci. Trochu jsem sebou trhl, když na mojí lavici dopadlo něco těžkého. Polekaně jsem se rozhlédl, nade mnou stál Uruha s výrazem trpícího štěněte. Rychle jsem se odtáhl trochu dál od něho. V tu chvíli jsem musel být bělejší než okolní stěny a venkovní sníh dohromady.

„Kai-kun?" Připadal jsem si jako malá muška, která se bezmocně topí v prosebném pohledu tmavě hnědých očí ztrácel jsem se v jejich hloubce, neschopný pohybu ani odporu. přemýšlel jsem, jak krásné by bylo, smět se natáhnout a políbit ta plná, skoro až dívčí ústa. „Ano?" ze zvyku jsem mírně naklonil hlavu na stranu a čekal. Vlastně jsem tušil, na co se přišel zeptat. Několikrát jsem zamrkal a snažil se tvářit nezaujatě.

„Mohl by jsi mě, prosím, doučovat z matiky? Propadám a... potřebuji pomoc." Příliš blízko, myslel jsem si a aspoň v duchu lapal po dechu. Svraštil jsem obočí. Moje srdce bušilo do hrudního koše stejně rychle jako u kolibříka, jen kvůli tomu, že stál metr ode mě, mluvil se mnou. Hraně jsem si povzdechl a pomalu přikývl. Nutil jsem se do klidného chování.

„Skvělé," obdařil mě širokým, spokojeným úsměvem. „takže zítra po vyučování v knihovně?" Naprosto omámený úsměvem, který mi věnoval, jsem pouze lehce přikývl a sledoval ho, jak spokojeně odkráčel ke skupince svých kamarádů. Ani potom, cos e vzdálil moje srdce nezpomalilo. Možná jen představa, že s ním budu muset sedět u stolu, mluvit na něj a pomáhat mu, nutila ten podivný sval k závratné rychlosti. Až po nějaké době jsem si uvědomil, že jsem si za to mohl aspoň něco říct. Přeci jen, nebavil se se mnou, co na tom, že já měl v hlavě jen jeho.