Yume No Yo-o

2.

Jak jsem se sem dostal? Co tu sakra dělám? Určitě.. Jsem udělal chybu, neměl jsem sem chodit. Měl jsem to odmítnout. Byla hloupost říkat ano, když mi volal... Určitě to zkazím," honilo se mi hlavou, když jsem seděl před zrcadlem v zákulisí a nechával si dělat make-up a vlasy. Kousek ode mě seděli další členové kapely. Všichni vypadali trochu nervózně. Před několika týdny jsem jejich zpěvákovi dal na sebe kontakt, několikrát jsme se sešli a z něho vypadlo, že nutně potřebují bubeníka. Nemusel mě přemlouvat příliš dlouho. Byl jsem na jejich vystoupení a byli skvělí. Atmosféru, kterou vytvářeli jejich písničky, jsem ještě nezažil. Bylo to úžasné, neobvyklé. Záviděl jsem jejich bubeníkovi jeho místo, když jsem stál pod pódiem. Po dobu koncertu mi v hlavě znělo: "Jo, s touhle kapelou bych chtěl hrát." A když mi Ruki, tak se jmenuje zpěvák kapely, řekl, že je to pouze náhradník a že shánějí někoho, kdo by s nimi hrál jako stálý člen, vyměnili jsme si kontakty. Před dvěma dny se ozval, že nutně potřebuje pomoct, chyběl jim bubeník pro další vystoupení. Vzal jsem to, proč ne. Moje kapela se rozpadla a já doopravdy chtěl hrát i vystupovat. Druhý den na zkoušku dorazili pouze Ruki, baskytarista a jeden z kytaristů. Teprve tam z nich vypadlo, že za dva dny, mají vystoupení a potřebují, abych se naučil všechny ty písničky. Snažil jsem se! Doopravdy! Ale.. Za dva dny se nejde naučit vše. Konečně mě pustili z křesla před zrcadlem. Okamžitě jsem se zvedl a vytáhl krabičku. Dneska už snad třetí. Potřeboval jsem se nějak uklidnit a tohle aspoň trochu pomáhalo. Stále jsem procházel zápisy písniček a snažil si je vtlouct do hlavy. Aspoň nějak, když už ne dokonale.

„Kde zas je? Za hodinu začínáme a on tu ještě není!" Tlumené vrčení jednoho z kytaristů mě přinutilo zvednout pohled. Pravda, poslední člen kapely s nimi nezkoušel od doby, co mi Ruki nabídl to místo. Neúčastnil se posledních dvou zkoušek a ani tu nebyl na zkoušce těsně před koncertem, po které já jsem do sebe kopnul panáka něčeho tvrdého a tahal jednu cigaretu za druhou. Kde jsou ty časy, kdy jsem nebyl závislý na nikotinu.

„Neboj se, on dorazí," uklidňoval baskytarista toho druhého. „Vždycky přijde, ne? Před chvílí mi psal, že tu bude do deseti minut." Baskytarista, myslím, že si říkal Rei, se posadil vedle toho kytaristy a ze stolu si vzal krabičku s cigaretami. Na rameno mi dopadla něčí ruka. Div jsem nenadskočil.

„Tak... Jak se cítíš?" Malý blonďák s trochu děsivým make-upem, se na mě povzbudivě usmál. Pokusil jsem se mu úsměv oplatit.

„To není nejlepší otázka," povzdechl jsem si. "Jsem nervózní," shrnul jsem po chvíli přemýšlení. Ruki se povzbudivě usmál.

„Bude to v pohodě, vím, že jsem ti to měl říct dřív, ale... Tohle vystoupení vůbec nemělo proběhnout. Vlastně jsi nás tak nějak zachránil," pokoušel se mě povzbudit. Ovšem, ve špatný čas. Narušoval mé vnitřní rozpadání.

„Půjdu na chvíli ven," povzdechl jsem si nahlas. Ruki jen přikývl a pokusil se usmát znovu. Byl doopravdy milý. Mě dvakrát tolik, protože mi řekl, že předtím, než založil tuhle kapelu, byl bubeníkem. Aspoň jsem si s ním měl o čem povídat. Vyšel jsem zadními dveřmi ven do uličky. Zahodil jsem nedopalek a zvedl oči k noční obloze. Díky pouličnímu osvětlení měla zvláštní hnědo-oranžovou barvu. Neměl jsem ji rád. Ale po šesti letech života v hlavním městě jsem si jednoduše zvykl. S pohledem upřeným na nebe jsem si zapálil další cigaretu a vyfoukl kouř. přel jsem se o zeď hned vedle dveří a snažil se vyhnat všechny neuspořádané myšlenky pryč z hlavy. zahlédl jsem pohyb v uličce. Kolem mě prolítnul někdo s čepicí na hlavě a zmizel v klubu. Nechal jsem to být. Spíš mi vrtal hlavou poslední člen kapely. Bylo mi divné, že se ani nestaral s kým bude hrát. Jako by mu to bylo jedno. Zamyšleně jsem vyfouknul obláček kouře a sledoval, jak se ztrácí ve světle lampy.