Byl jsi mým snem

„Kentaro!"

„Sklapni a nech mě chvíli!"

„Ale, Kentaro!!!"

„Řekl jsem, abys sklapl, Yashiro! Nech mě chvíli přemýšlet, sakra!"

Bělovlasý chlapec se stáhl z dosahu druhého a zachumlal se do deky. Opatrně přejel prsty po obvazech na levém oku. Bolelo to, ale oko bylo v pořádku. Nůž minul. Zasáhl obočí a tím se odklonil z dráhy a poškodil pouze víčko a část tváře. Povzdechl si a stáhl prsty i ten lehký dotek bolel. Vrátil se očima k polonahému muži na druhé straně postele. Seděl na kraji, hlavu v dlaních a nechtěl s ním mluvit od chvíle, co ho přinesl do jejich bytu. Jen ho ošetřil. Dost dobře nechápal jeho chování. Byla to jen další střetnutí dvou gangů. Prostě byli ve špatnou chvíli na špatném místě, takhle sami. Ale byli v pořádku. Tak proč se starší choval takhle? Nevydržel sledovat jeho záda a znovu se přisunul blíž. Opatrně mu položil drobnou ručku na rameno a věnoval polibek na vystouplý obratel na krku. Kentaro nereagoval, ale ani ho nezastavil dalším okřiknutím. Objal ho kolem krku a přitiskl se k němu. Tím, jak seděl odhalený, prochladl. Věnoval mu druhý polibek do krátkých černých vlasů a opřel se o něho.

„Jsem v pořádku, nic to..." Ani nestačil doříct.

„Jasně, nic to není. Kvůli mně jsi málem přišel o oko, Yashiro! Ale nic to není, že?!" Černovlasý se vyprostil ze sevření a vstal. Udělal to znovu. Znovu zatáhl Yashira do nebezpečí. Vždy to tak bylo, když zůstali sami. To jim svět nemohl dát jednou pokoj? Ohlédl se po chlapci na posteli. Volné bílé vlasy mu padaly do krásných očí. Vždy ho udivovala jejich barva. Nebyly hnědé, spíš až žluté, pozorné a zároveň v nich vždy svítila jakási hravost a vypočítavost. Věděl dobře, že mladší se umí o sebe postarat, ale když ho viděl na zemi skrouceného do klubíčka a dávajíc o svých problémech vědět bolestným křikem... Bál se. Strašně se bál, když zahlédl ten zkrvavený nůž v ruce jednoho z protivníků. Ulevilo se mu jen trochu, když zjistil, že nějakým zásahem osudu bělovlásek nepřišel o oko. Ten strach zůstal. Strach, že příště už nemusí mít takové štěstí a on nestačí zasáhnout. A že nějaké příště bude, věděl určitě. Dlouho přemýšlel, jak z toho ven. Nenáviděl ten pocit, kdy mu strach ochromoval tělo. Měl chuť Yashira vzít a zamknout se s ním před světem. Potom strach polevil a on si uvědomoval, že se chová jako naprostý idiot. Nadechl se a znovu se zadíval na postel. Bělovlasý ležel natažený na zádech. Jednu ruku za hlavou, druhou na odhalené kůži plochého bříška. Jeho levé oko bylo zakryté bílými obvazy. Věděl, že by ho měl vzít do nemocnice. Víčko musel někdo sešít, stejně jako ránu v obočí a na tváři. Ztráceli tu čas. Rozhodně přešel k jednoduché skříni a natáhl na sebe bílou košili.

„Yashiro zvedej se, někdo ti to oko musí zašít. Chceš snad, aby ti zůstala hnusná jizva na té pěkné tvářičce?" Promluvil k bělovláskovi a ani se neotočil, když zapínal knoflíčky košile. Proto se lekl, když ho objaly malé ruce a chlapec mu vtiskl polibek na krk. Určitě stál na špičkách.

„Chtěl bys i mě i s tou jizvou," zašeptal Yashiro do košile a znovu se vrátil na postel. „Nechci do nemocnice. Zavolej Jackovi... To je přece doktor, navíc mu nebudeme muset vysvětlovat, kde jsem k tomu přišel," znovu se posadil na postel. Tiše pozoroval druhého, jak vytáčí číslo a potom vysvětluje do telefonu. Pravou ruku zatínal v pěst.

„Jo, díky. Nechám pootevřeno." Típl hovor a odhodil telefon na stolek vedle postele. Při hovoru přecházel z místa na místo. Z nějakého důvodu chtěl Jack vědět, kdo Yashirovi ublížil. Těžko si vzpomínal na tváře a přehrávání děje mu znovu rozproudilo krev. Hlasitě vydechl a ohlédl se po bělovláskovi. Ležel na boku, rukou si podpíral hlavu a pozoroval ho. Nejen pozoroval, Kentaro poznal, kdy ho mladší svléká pohledem. A právě teď na tohle neměl sebemenší chuť.