room n. 622

~

„Jaebume!" Slyšel jsem z dálky Jinyoungův andělský hlas. Otočil jsem se, abych ho mohl vidět. Šel ke mně rychlým krokem a usmíval se u toho.

„Ano?" Odpověděl jsem též s úsměvem. Když jsem dneska vylezl z postele, myslel jsem, že to bude ten nejhorší den, ale on ho jako vždy dokázal zlepšit, proto jsem se prostě musel usmívat taky.

„Kam to jdeš?" Zeptal se, když se zastavil přímo přede mnou.

„Za Youngjaem, chtěl pomoct s písničkou."

„Vždyť dneska spolu natáčíme ten videoklip."

„Ježiš, to už je dneska?" Byl jsem překvapený, že už je čtvrtek. Poslední dobou s ním trávím víc času, proto tak rychle utíká.

„No jasný, pojď, musíme do maskérny." Chytl mě za ruku a začal táhnout na chodbu. Když se dotkl mé ruky, poskočilo mi srdce. Nechal jsem se táhnout přes celé patro až do místnosti, kde jsme podle něj měli už před 5 minutami být.

„Copak Bume? Jsi nějaký veselý." Pošťouchla mě Chanmi, jedna ze zaměstnankyň. Podívala se na mě, pak na něj a pak zase na mě. Naprosto jsem chápal, co mi tím chce říct. Proto jsem se přestal usmívat a začal se tvářit neutrálně.

„Ale nic prosím tě." Řekl jsem trochu ostřeji, aby přestala. Jen se zasmála a odešla pro nějaké věci. Zavolal jsem Youngjaeovi, že nedorazím, protože už je čtvrtek a natáčíme ten videoklip. Odpověď „Haha, tak si to spolu užijte." mě vůbec nepřekvapila. Všichni o mé lásce k němu vědí, akorát on ne.

Když jsme byli připraveni, šli jsme natáčet pár scén z videoklipu k naší nové písničce. K písničce jen nás dvou. Byl tak krásný, že jsem myslel, že skočím z okna. Upnuté černé džíny zdůrazňovaly jeho dokonalý zadek a bílá košile to všechno jen doplňovala. Vážně jsem se chtěl rozplynout. Nemohl jsem z něj odtrhnout oči, čehož si samozřejmě všiml.

„Co se děje?" Usmál se.

„Ale nic, jdem natáčet." Řekl jsem s nervozním úsměvem.

Během natáčení jsem několikrát zapomněl kroky, takže to celé trvalo déle, než bylo naplánováno, proto jsme zůstali v budově poslední.

Když jsme skončili, byli jsme oba dost unavení. Chtěli jsme se převléknout, ale naše oblečení bylo pryč. V šatně na stole byl ale vzkaz, který nám říkal, že naše oblečení je v místnosti číslo 622. Odložili jsme si věci na stůl a šli najít tu místnost.

Vydali jsme se tedy do 6. patra, kde se místnost měla nacházet. Přišli jsme ke dveřím a já je otevřel a šel první. Byl to sklad a byl obrovský. Prošli jsme ho až dozadu a tam se naše oblečení nacházelo. Vzali jsme ho a šli zpět ke dveřím.

Jenže ty byly zamčené.

„Sakra, je to zamčený." Pověděl jsem zděšeně.

„No, tak někomu zavolej."

„Jenže my jsme si nechali telefony na stole, že jo." Ironicky jsem se usmál.

On se rozešel ke dveřím a začal do nich bouchat a volat. Chvilku do nich bouchal, ale žádná odezva.

„To je zbytečný, nikdo už tu není." Řekl jsem aby přestal.

„Sakra, to jsou idioti."

„Co budeme dělat?"

„Asi tu budeme muset zůstat přes noc."

Jen jsem přikývl s neutrálním výrazem, ale uvnitř jsem šílel a křičel radostí, že tu s ním můžu být. Asi pak tomu, kdo nás tu zamkl, poděkuju.