Great Sisters

•1• ( Už Ani Slovo O Šteňatech )

„Všechny jsou MRTVÝ!" vřískal Cody a slzy mu stříkaly do všech stran jako voda z prasklého vodovodu.

„Kdo že je mrtvý?" vyhrkla jsem zděšeně, praštila školním batohem na podlahu a oběhla kuchyňský stůl, abych bratříčka utěšila.

Cestou ze školy jsem se kapku poflinkávala. Chvíli jsem klábosila se svou nejlepší kámaradkou Sandie na rohu její ulice, a ta mi pak nabídla, abych ještě zaskočila k ní. Přišlo mi to jako fajn nápad, Protože doma mě beztak nečekalo nic, co bych už neznala. Ale podle všeho jsem se spletla.

„Kdo je mrtvý, Cody?" zopakovala jsem, schýbla se k němu a objala ho kolem ramínek.

Z druhé strany se na něho díval velkýma nechápavýma očima pes Rolf a na důkaz soucitu tichounce zakňučel.

Jenže Cody nebyl k utišení a taky nebyl schopen slova. Všechnu energii musel soustředit na snahu se alespoň chvílemi, mezi těmi obrovskými, zalykavými a plíce drásající mi vzlyky, nadechnout.

Vtom do kuchyně vpadla babička s krabicí obrovských papírových kapesníků ( na Codův mrňavý nos ) a rázně s ní pleskla na stůl přímo před něho.

„Tak tady jsi, broučku Cody," prohodila svým obvyklým laskavým, ale věcným tónem, protáhla se kolem Codyho a přitom prohrábla čupřinu. „Co myslíš, nemám se poohlédnout po pár mrkvích, abys překvapil králíky?"

Je opravdu mazaná, naše babička, to se musí nechat. Dobře ví že Cobymu neudělá radost cukrovím, ani brambůrky, ani slibem, že může jít do postele později než obvykle. Nejrychlejší cestou k jeho štěstí je vyhlídka na rozmazlování některého z milionů chlupatých, šupinatých nebo oploutvených spolubydlících v našem domě. A od babičky je to opravdu prima, protože ona sama velkou láskou ke zvířatům zrovna neplane. Dost se mi ulevilo. Pokud se bratříčkova tragédie dala vyřešit cpaním mrkvových koleček mezi králičí hlodáky, těžko mohlo jít o něco vážného. Chci říct, že bych si nadosmrti neodpustila, kdyby na náš dům zaútočil zběsilý tajfun a odnesl mi celou rodinu, zatímco já se u Sandie válela před televizorem a brala útokem krabici se sušenkama.

„Hele, kdo je teda mrtvý?" zeptala jsem se šeptem babičky a přitom jsem jemně popleskávala Codyho po zádech, abych mu po tom hrozitánském pláči pomohla zarazit škytavku.

Babička začala vedle dřezu krájet mrkve na kousky a kývla na mě, ať přijdu blíž.

„Labradorka Penny přišla o všech devět štěňat," odvětila neslyšně.

„Ahá, Zvířecí záchranka," pochopila jsem. Je to jeden z Codových oblíbených televizních pořadů, ale k jeho oblíbeným pořadům patří vlastně každý, co je o zvířatech. Umí nazpaměť všechny časy, televizní kanály a dny, kdy běží něco na ten způsob a běda nám, když se nám zachce koukat na jiný televizní kanál než na ten, kde zrovna dávají Malé nemocné medvídě nebo tak něco. A když zapomeneme, že na programu je právě tohle posvátné téma Cody používá pěkně pošahaný fígl, jak nám to připomenout. Těsně předtím, než se ozve úvodní melodie filmu, zmizí nahoře a tryskem se vrátí do obývacího pokoje v tričku s nápisem „Zachraňte tuleně" (Nezbytná uniforma pro sledování každého pořadu o zvířatech a navíc kus oblečení, co dá děsnou dřinu propašovat do prádla. Každý tyden totiž běží MOŘE pořadů o zvířatech, takže prostor pro ukradnutí, vyprání a usušení toho smradlavého hadru je fakt pramalý. )

„Ale proč?" vyptávala jsem se a šla zase Codymu dělat společnost ke stolu.

„Nejspíš dostali obyčejnou psí chřipku," zabručela babička věcně. Bylo jasné, že by ráda celou tu záležitost co nejrychleji uzavřela, protože jí Codův a Rolfův vyjící duet nějak nenadchnul.

„Parvovirózu!" opravil ji Cody a zručně se vysmrkal do papírového kapesníku, ve kterém mu zmizel celý obličej.

Všimla jsem si, že babička za jeho zády zvedla významně oči ke stropu. Zřejmě jí připadalo zvláštní, že ji poučuje človíček mladší o 60 let.