Dneska byl po dlouhé zimě, která mě naprosto citově spoutala a uzavřela, první rádoby jarní den. Po osmi hodinách ve škole jsem si vyšel na procházku s Bukowskim a jeho básněmi: Příliš blízko jatek, a sbírkou povídek: Příběhy obyčejného šílenství. Šel jsem městem a zatím co jsem procházel obvykle nudnými a pochmurnými čtvrtěmi uvědomil jsem si, že ptáci už zpívají a oznamují tak, že stejně jako já, zimu přežili. Cestou jsem potkal mého kamaráda. Vídávám se s ním jen občas ale máme si vždycky co povídat. Oba jsme zvláštní, on tím že má vrozenou vadu kostí a je v neustálé bolesti. Připomíná mi Kurta Cobaina už jen proto že má dlouhý vlasy a hraje na kytaru. Šli jsme pro pivo, ale je to trochu sráč tak ani nepil. Vyšli jsme na místo kde si můžeš sednout na skalách a máš výhled na celý město. Vytáhl jsem Bukowskiho a začal číst. Četl jsem zrovna lidi jako květiny, když se rozbrečel. Řekl mi o svých problémech ale já ho ani moc neposlouchal. Naučil jsem se obrnit proti lidem co se ke mně chtějí dostat blízko. Teda skoro ke všem, občas to prostě nejde. Seděli jsme tam já občas zpíval, občas četl. On měl depku já měl svoje pivo.
