Underwater Cave || l.s ✓

Podvodní jeskyně

Svými mohutnými křídly jsem se proháněl rychlostí blesku mezi oblaky. Postupně jsem rozrážel mraky. Srdce mi divoce tlouklo. Tep se zvyšoval. Už jsem neměl dost sil. Cítil jsem, jak každým mávnutím křídel mě opouštějí. Ale nemohl jsem se vzdát. Nemohl.

Najednou mě něco velkého prudce zasáhlo. Zarazilo se mi to do pravého křídla. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem vykřikl nahlas. Začal jsem klesat dolů. Pode mnou byla rokle, naštěstí plná vody.

Ještě než jsem lehce zajel pod hladinu, uslyšel jsem povzbudivé výkřiky.

„Louisi, notak! Rychle za ním!“ a pak mě obklopila voda.

Věděl jsem, že se ponořil za mnou. Ale také jsem věděl, že na rozdíl ode mě, neumí dýchat pod vodou. Rukama jsem vodu rozrážel a furt plaval níž a níž. Uviděl jsem mezi dvěma korály průplav, který vedl do jeskyně.

Doufal jsem, že mě následovat nebude. Že mě nenajde. Při nejlepším se utopí. Přece jenom, nebudu si nic nalhávat. S šípem nebo co to sakra je, zabodnutým do křídla daleko neuteču.

Jakmile jsem se vynořil z vody nad hladinu, začal jsem zase normálně dýchat. Ale můj dech byl značně zrychlený po takovém adrenalinu. Asi metr ode mě, se voda začala rozevírat  a zní vykoukla hnědovlasá hlava s modrými drahokamy.

Natiskl jsem se úplně ke stěně, což nebyl tak dobrý nápad, protože po nárazu se ozvalo mé poraněné křídlo. Co nejvíce, jsem se snažil potlačit kňučení, které ze mě vyšlo. No, marně. Snažil jsem se ale také nedat najevo strach a únavu, která se mi ale bohužel odrážela v očích. V očích stejné smaragdové barvy, jako je momentálně i moje tělo a křídla. ‚Teď mě určitě zabije.‘ problesko mi hlavou. Je to přece jeho práce. No, práce. Narodil se tak. Narodil se jako lovec mě podobných. Je k tomu předurčený, ještě než začne chodit a mluvit.

I přes moje značné vysílení jsem se nehodlal vzdát. Budu bojovat do posledního konce. Cítím, jak mi z nosu vystupují obláčky kouře. Jak se ve mně začíná rozpoutávat oheň. Doslova. Jsem připraven zaútočit.

Můj zrak byl plně připoután na lovce. Na každý, byť sebemenší pohyb. Konečně si ho pořádně prohlédnu, ale nepřestávám být ve střehu. Vypadal velice mladě. Asi jen o něco málo starší než jsem já sám. Mokré kaštanové vlasy se mu lepí na čelo, jeho blankytně modré oči mě propalují pohledem skrz na skrz. Také si mě velice podrobně prohlíží.

Nevypadá ale zase na to, že mě každou chvíli překvapí výpadem dopředu, a že mě probodne, a ukončí tak můj velice krátký, neprožitý život.

Rychle dýchal, jak se snažil plicím dopřát co nejvíce kyslíku. Hledíme si zpříma do očí. Cítím, jak mě oheň uvnitř opouští. Už mi ani nestoupá od nosu kouř.

„Jsi tak krásný.“ Uslyšel jsem, co jsem v životě nečekal. Většinou nás nazývají zrůdami, hříčkami přírody.

Jeho pohled zjihl. Pomalu natáhl ruku, abych měl šanci si plně uvědomit, co se chystá udělat. Nechávám ho. Rukou mě hladí po mých nyní třpytivě lesklých, azurových, kudrnatých vlasech. Prameny vlasů, si nechává protékat mezi prsty jako tekuté stříbro. Je to tak příjemné. Pomalu sjíždí rukou na mou tvář, která je také teď tak odlišná od obyčejné tváře. Pokrývá ji totiž několik malých smaragdových-. Co to vlastně je? Sám nevím. Nejsou to šupiny co mají ryby, ale velice se to tomu podobná. Jakmile konečky prstů doputoval k mé bradě, ruku zase stáhnul podél těla.

Nevím proč, ale v tuto chvíli mi připadá, že mi neublíží.

Někde u jeho ucha se ozve zapraskání, a hned se ozývá něčí hlas. Velice hluboký hlas.

„Tak co Louisi, máš ho? Je tam?“ Instinktivně se přikrčím a tak rychle, jak mi připadalo, že mi neublíží, tak rychle začínám mít opačný pocit. Určitě to tomu chlápkovi nahlásí, a pak mě zabijí.

Zabíjí nás kvůli kůži a křídlům. Myslí si, že jsme zvířata bez kapky rozumu, bez duše. Netuší však, že se měníme na lidi. Lépe řečeno, že se z lidí měníme v Drakie.

„Ne, musel někam zmizet.“ Odvětil, do jak už jsem zjistil sluchátka, připevněného za jeho uchem. To mě velice překvapilo.

„Děkuju.“ Zašeptám sotva slyšitelně, ale hned jak jsem toto jediné prosté slovo vypustil z úst, lituji toho. Prozradil jsem něco, co jsem prozradit nikdy neměl.

„Ty mluvíš?“ Kouká na mě s překvapením v očích. Je jasný že mě slyšel a tak se ani už nesnažím to nějak vyvrátit.

„Jo.“ Odvětím prostě. Co mu asi tak mám říct?

Moje křídlo opět narazilo do stěny za mnou a já díky bolesti, která mnou prostupuje skřivím obličej do bolestné grimasy.

„Můžu?“ pokýval hlavou na křídlo.

„Prosím.“  Ať už to mám pryč. Vím, že je to velice riskantní se k němu obracet zády, ale i přesto to udělám. Jakmile šíp vyjde z křídla, znovu zaskuhrám.

Omluvně se na mě usmívá. Je tak roztomilej.

„Louisi, žiješ?! Kde sakra vězíš?!“ ozývá se celou jeskyní opět ten hlas ze sluchátka.

„Promiň, budu muset jít.“ říká a přitom se na mě usmívá. V očích jiskřičky. Troufám si taky zvednout koutky úst do úsměvu.

Mohu vidět, jak zhluboka polknul. Než se za ním hladina uzavřela, ještě pravil.

„Buď opatrný. Zase se uvidíme.“

A pak, po něm zůstala jen mihotající se voda.

Nechápu proč to udělal. Proč mě zachránil.

„Zatím Louisi.“ Řekl jsem již do úplného ticha.

Tak co? Líbilo? :)) Za votes a komentáře budu jedině ráda :3

with love –Ni*-*