Malé kouzlo

Prolog

,,Petere? Petere? Hej?! Slyšíš?! Kde jsi?!" Křičela jsem po celém lese.

Po chvíli hulákání jsem se zastavila a nastražila uši, abych slyšela třeba jeho dech nebo kroky. Nic..nic. Pořád nic. Nic. Ticho. Jen můj dech.

Najednou jsem se prudce otočila směrem odkud jsem něco slyšela. Ale pak mi došlo, že to byl jen vítr, který zašuněl listy...
Zkusila jsem to znova. Zase jsem začala řvát.

,,Noták! Nech toho! Dobře! Vzal jsi mi mobil! A? Určitě si teď projíždíš moje soukromé zprávy. Haha! Vtipný! Lepší práci nemáš? Noták přestaň! Slibuju, že na tebe nebudu naštvaná. Jen už prosím vylez."

Popošla jsem o pár kroků dál a zase se zastavila, abych slyšela jeho kroky.

,,Noták! Prosím! Nebudeš takový debil a nenecháš mě tady čekat, že? Vylez prosím!" - řekla jsem si v duchu

,, Dobře! Vyhrál jsi! Zřejmě jsi lepší provokatér! Já si tady sednu pod strom a budu čekat než vylezeš."

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Posadila jsem se pod strom a opřela se. Čekala jsem až se odněkud vynoří s úsměvem na tváři a bude se mi smát do obličeje.
Ale nic...

Pár minut jsem tam tak seděla a najednou jsem uslyšela kroky. Blížily se ke mně. Byly čím dál blíže. Rychle jsem vstala, abych se ujistila, že ke mně nepřichází nějaké divoké prase nebo nějaké jiné nebezpečné zvíře.

V prvních chvílích jsem nikoho nezahlídla. Ale pak zpoza keřů vyšel Peter s rukama za zády.
Nechápavě jsem se na něj dívala. A on na mě zíral s vyděšenýma očima.

,,Mio?" Řekl s ustaralým, ale zároveň vyděšeným tónem. ,, víš ja.. promiň, že jsem utekl, ale.." nedořekl to a ukázal před sebe jeho ruce, které držel v pěsti.
Něco mi nesedělo.. ,,Počkat! Vždyť.. co to?! Mu-mu prosvítá světlo skrz sevředou dlaň?! Co to sakra..?! Mu září dlaně?! Ruce?"