Don't love

Návštěva

"Jsem doma!" Volala Lucy už ode dveří. Právě se vrátila ze školy.
"No kde jsi takovou dobu? Pojď mi hned pomoct!" Volala na ní mamka přísně.
"Víš přece, že budeme mít dnes návštěvu. Měla jsi přijít dřív." Lucy si sundala natěšeně tašku a šla do kuchyně mámě pomoct.
"V kolik má teta přijít?" Ptala se Lucy a dívala se na hodiny.
"Má tu být každou chvíli." Řekla mamka nervózně a prohlížela si svojí dceru.
"Jak to vypadáš? Jdi se hned upravit!" Lucy nic nenamítala a poslušně šla do pokoje, aby se trochu upravila. Nechápala, co to s její mamkou je. Šlo přece o normální návštěvu, jako kdykoliv předtím. Tak v čem by měl být rozdíl? Chvíli nad tím přemýšlela a když šla dolů, uslyšela zvonek.
"Jdu tam!" Otevřela dveře a uviděla svoji známou a dobrou tetu. I když to nebyla pravá teta, říkala jí tak už od dětství. Měla ji strašně ráda.
"Ahoj teto" Pozdtavila Lucy a uklonila se. Smála se od ucha k uchu.
"Ahoj, moc ráda tě zase vidím. Dost jsi vyrostla." Usmála se na ni a prohlížela si ji.
"Někoho ti vedu." Řekla a ustoupila stranou. Za ní stál její syn. Když ho viděla, její úsměv v tu chvíli jako by zmrznul.
"Ahoj" Pozdravil Marcus. Bylo na něm vidět, že ji vidí stejně nerad, jako ona jeho.
"Můžeme dál?" Vytrhla je ze vzájemného vražedného pohledu Marcusova mamka.
"Jistě" Vzpamatovala se Lucy a pustila je dál. Zavedla je do obýváku, kde už byl připravený čaj a nějaké dobroty.
"Tak jak jsi se měla? Co škola? Máš nějakého přítele? Taková hezká holka nějakého mít musí." Začala Marcusova mamka a Lucy se trochu zastyděla. Neušel jí ale Marcusův posměšný úšklebek, který hodil při poslední otázce. Probodla ho zlým pohledem. Měla chuť po něm hned skočit a něco mu udělat. Jenže už nebyla dítě, nemohli se prát tak jako dřív.
"Ne teto, žádného nemám, s kluky jsou jen problémy. Ve škole jsem jedna z nejlepších ve třídě." Odpověděla hrdě a to se k nim akorát přidala její mamka a hned se zapojila do rozhovodu.
"A co ty Marcusi? Na jak dlouho jsi přijel domu?" Ptala se a podala mu šálek čaje.
"Děkuji.... Vrátil jsem se kvůli škole. Musím toho hodně dohnat, kvůli aktivitám co jsme s Martinusem měli, jsem na to neměl moc času." Napil se čaje a málem ho vypliv. Hodil neuvěřitelný výraz. Lucy se neudržela a začala se smát.
"Co se děje?" Ptala se její mamka polekaně.
"Mami, on nesnáší hořký čaj!" Sotva to dořekla a vyprskla smíchy znova. Nemohla se ovládnout, tolik mu to přála.
"Omlouvám se, moc se ti omlouvám"
"Nic se neděje" Řekl Marcus a díval se s nenávistí na Lucy.
Na chvíli zavládlo nepříjemné ticho, během kterého si Lucy utírala slzy a snažila se uklidnit.
Ticho po chvíli přerušila právě Marcusova mamka.
"Něco jsem ti přinesla" Sehla se a podala Lucy velkou krabici a podívala se na její mamku. Všimla si jak na sebe spiklenecky mrkly.
Zvědavostí mohla prasknout. Teta jí vždycky nosila moc hezké dárky. Ale když otevřela víko, na chvíli se zarazila.
"Teto..... Promiň, ale asi jsi se spletla. Tohle není moje škola." V krabici viděla školní uniformu s úplně jiným logem, než kam chodila.
"To je v pořádku Lucy. Do téhle školy teď budeš chodit. Zaplatila jsem ti tam i školné.
Od zítřka tam začínáš, s tvojí mámou jsme už všechno zařídili."
"Proč? Já mám svojí školu ráda. Nechci chodit jinam." Snažila se v hlase potlačit paniku, která se jí začala zmocňovat.
"Je to dobrá škola, chodí tam i můj Marcus. Budete tak moct být častěji spolu." Při těch slovech se Marcus, který znovu pil čaj málem udusil.
"CO? Proč máme chodit na stejnou školu?" Zeptal se Marcus naštvaně. Představa, že by ji měl vídat častěji a ještě k tomu ve škole ho přiváděla k šílenství.
"Nech toho Marcusi! Už nejste děti!" Okřikla ho mamka. Marcus se podíval na Lucy a viděl, že ani ona tím není nijak nadšená.
"Lucy, viděla jsem tvoje známky a vím jak moc se snažíš. Chci, aby jsi měla dobrou budoucnost, jsi jako má vlastní dcera."
"Jsi moc hodná teto, ale....." Chtěla dopovědět větu, ale její mamka jí praštila přes rameno.
"Neumíš být vděčná?! Co takhle poděkovat, hm?!" Lucy se cítila trapně a napravila svojí chybu.
"Omlouvám se teto. Děkuju, budu se snažit tě nezklamat." Jen svěsila zklamaně hlavu.
"Jsem si jistá, že mě nezklameš." Usmála se na ní Marcusova mamka. Na chvíli se zvedly a odešli spolu do vedlejšího pokoje. Tak Lucy a Marcus zůstali sami. Sotva se za nimi zavřeli dveře, Marcus hned spustil.
"Nemysli si, že se ke mě ve škole budeš hlásit! Dělej, že mě neznáš!" Lucy se na něj podívala s pohrdavým pohledem.
"No tím si buď jistej! Nechci si kvůli tobě zkazit dobrou pověst!" Vpálila mu přímo do obličeje.
"Aaaaah vážně!...... Dobrou pověst? Jakou pověst? Vidíš mě? Vidíš? (ukázal na sebe a začal otáčet hlavu na jednu stranu a pak na druhou) To já si musím dávat pozor na svoji pověst, né ty!"
"Prosím tě, viděl jsi se dnes v zdcadle? (zasmála se) Myslím, že asi ne. Protože kdyby ano, tak by jsi si ten beďar na čele víc zakryl." Marcus si hned vzal do ruky mobil a prohlížel se.
"Dobrej vtip, ale já to myslím vážně!"
"Já taky, hraj hodnýho chlapečka a jen se předváděj před fanynkama,ano? Studium nech na chytrých" Pořád se smála.
To Marcuse tak vytočilo, že vyletěl z místa kde seděl a skočil přímo k ní. Chytil jí kolem krku, sklonil jí hlavu a začal jí cuchat její dlouhé vlasy. V tom se otevřeli dveře a jejich mamky na ně koukali s vyvalenýma očima.
"Co to děláte?"
Oba zvedly hlavu, Lucy si musela dát na stranu vlasy, které měla v obličeji.
"Noooooo...... radujeme se, že budeme na stejné škole." Řekl Marcus po chvíli přemýšlení a přitiskl si Lucy jěště víc k sobě. Ta na něj přes rozcuchané vlasy hodila vražedný pohled, ale pak se před mamkami pokusila o úsměv. Když ji pustil, přála si, aby mamky odešli a ona mu to mohla oplatit. Ty se na sebe jen podívali a potichu si řekli.
"Asi to nebude tak jednoduché, jak jsme si představovaly."
Po nějaké době se rozloučili a Marcus i se svojí mamkou šli domů. Lucy šla hned za mámou a naštvaně spustila.
"Já do žádný nový školy nepůjdu!" Její máma se na ní jen otočila a s klidem se na ní dívala.
"Ale půjdeš holčičko. Buď ráda, že ti zaplatila školné, já bych takovou sumu dohromady nikdy nedala. Takže tam půjdeš a hotovo."
"NE! Nepůjdu, měla jsi mi to aspoň říct předem! Nikam nepůjdu!"
"Já ti říkám, že půjdeš! I kdybych tě tam měla dotáhnout přes celou Anglii a v cestě mi stál Donald Trump, tak tě tam dotáhnu!" Tím jejich rozhovor skončil a Lucy se zavřela v pokoji.
"Mami, proč jsi to udělala? Víš přece, že se nemůžeme vystát. Teď jí mám mít na očích ještě ve škole?" Stěžoval si v autě Marcus a se snažil o smutný tón.
"Nejen to Marcusi . Budeš na ní dávat ve škole pozor. Rozumíš?" Odpověděla mu přísně. S tím Marcus už vůbec nepočítal.
"Ale mami..."
"Dost Marcusi. Už jsem řekla. Neopovažuj se odmlouvat, ano?" Sklopil hlavu. Věděl, že mámě odporovat nemůže. Byl vzteky bez sebe. (Ze všech lidí na světě, proč zrovna ona?) Myslel na to celou cestu domů.
Mezi tím si Lucy prohlížela novou školní uniformu. Jen při představě, že bude Marcuse vídat ve škole každý den jí bylo špatně. Chtěla tu uniformu vzít a roztrhat, vyhodit, spálit. Cokoliv, jen aby zítra do té školy nemusela.
Bohužel oba moc dobře věděli, že se tomu nevyhnou. Věděli, že se zítra znovu uvidí.

☞ pokračování příště ☜