Orlové a kondoři

1

Muž v zrcadle se zadní stranou dlaně dotkl čelisti. Co se dalo dělat, stále jsem to byl já, přes veškerou snahu, přesto, že bylo hrubé strniště na pohmat nezvyklé, pořád jsem neshledával žádnou zásadní změnu. A nikdo jiný už tuplem ne. Popadl jsem holicí strojek a dal se po čtrnácti dnech znovu do pořádku. Ostatně, stejně to nebylo důležité. Teď už je pozdě na to řešit nějakou pitomou reputaci.

Vyšel jsem z koupelny, oblékl se a udělal si kafe. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že už mi došlo mléko. V poslední době byl nákup to poslední, na co bych myslel. No co, budu muset kafe vypít bez mléka. Sedl jsem si na gauč a chtěl si po dlouhé době otevřít knihu (Nadaci), když zavrnělo upozornění na mém chytrém (ovšem i tak předpotopním) telefonu. Kdybych neměl podezření, že je to zpráva od Lucie, nebyl bych na to reagoval, ovšem takhle jsem se mobil rozhodl zkontrolovat. Měl jsem několik nepřijatých hovorů od neznámého čísla. Zpráva nebyla od Lucie, nýbrž od Johana. Stálo v ní, jestli jsem už byl dnes na twitteru. Jistěže nebyl, nejsem ten typ, co musí komentovat všechno a hned, ten, co tráví veškerý svůj čas připojený. Taky jsem mu to napsal. Nicméně zpráva mě znepokojila, věděl jsem, že by mi nepsal, kdyby to nebylo důležité. Na druhou stranu... přece je to jen sociální síť, nemůže jít o nic životně důležitého.

S lehkou nechutí jsem aplikaci zapnul. Pod ikonou zvonku bylo jako vždy mraky upozornění, která jsem už dávno všechna nepročítal, stejně jako na hlavní stránce se mi nechtělo hledat mezi spoustou příspěvků ten podstatný. Ale zas tak dlouho to netrvalo, vyskočilo to na mne hned po otevření oznámení. „Byl jste označen v příspěvku uživatele..."

„Zvrácený tah, který @kamenik_jiri provedl během uplynulého měsíce, je neobhajitelný. Omluva nestačí. Tento člověk by měl odstoupit nebo být odvolán."

„Je to nepřijatelný zásah do svobod občanů."

A tak dál.

A tisíce likes, retweetů, a komentářů. Převážně souhlasných (s nimi, ne se mnou). Za jediný den. Zkusil jsem zadat své jméno do vyhledavače. Desítky článků za poslední týden. Nejvíc včera. Všechny kritické. Až na těch několik špatných, psaných idioty a fanatiky. Výborné. Vždyť já vím, že to byla chyba! Já vím, vím to! Ale jak to vysvětlím? Jak se obhájím? Nemůžu přece tvrdit, že to, co jsem řekl, není pravda, nebo že jsem to tak nemyslel... nemůžu říct, že jsem měl horečku... Myslel jsem to dobře a byl jsem při smyslech. Neznám východisko.

Zahodil jsem mobil na druhý konec pohovky a plácl sebou na polštář. Už mě to unavilo. Obhajovat se. Každé slovo, každý krok je rozebírán do detailů, analyzován, bylo to pravdivé, správné, užitečné, nebo zbytečné, populistické a nedemokratické?

Každopádně, teď s tím nic nenadělám. Mohl... mohl bych napsat vysvětlení, mohl bych odpovídat na dotazy. Zmocnila se mě ale najednou ohromná nechuť k jakémukoli kontaktu. Kašlu na ně. Počkají si. Vzniknou sice další a další domněnky, odsouzení výroků, dotazy „proč autor kontroverzního prohlášení mlčí?" a tak dál... ale to je jedno. Byl jsem strašlivě unavený. Mohl bych si dát pauzu. Krátkou dovolenou. Nebo klidně delší. O samotě, nikoho bych nevzal s sebou... a jet někam, kde by mě nikdo nepoznal. Ale zase ne moc daleko, ne za hranice, to by bylo nepraktické. A hlavně drahé. Takže leda do nějaké zapadlé díry, kde vědí všichni o politice kulové. Do hor. Odreaguju se. Můžu lyžovat, třeba. A všichni mi dají pokoj. Vypnul jsem telefon, natáhl se a znovu vzal do ruky knihu. Nehodlám na to myslet. Mám toho dost. Chci se napít kávy ze stolku, ale je už vlažná a bez mléka chutná odporně. Vyliju ji do dřezu.