Orlové a kondoři

4

Večer. Sedám si ke stejnému stolu jako včera. I dneska je stůl pro personál prázdný až do doby, kdy pomine největší provoz a u stolů zbývá již jen posledních pár rodin. Naopak však ještě přišlo několik lidí, které jsem tu včera neviděl, zřejmě starousedlíci z vesnice. Několik part, sedí a pijí pivo. Většinou staříci, ale je tu i několik docela mladých lidí. Hlučně se baví, zřejmě se znají i s personálem hotelu. Jsou mezi nimi i hezké dívky. Dívám se na ně, ačkoli mi rozum radí, abych radši vypadl, než si mě někdo všimne. Osamělý čtyřicátník v rohu místnosti, podezřelý na první pohled, na druhý – povědomá tvář, někde jsem ho už viděl, ale kde jen to bylo, zeptáš se kamaráda – ten se taky podívá, zamyslí se, někde v televizi, není to nějaký ne moc známý herec? Ne, to ne, něco jiného, no ano, už je mi to jasné, to je přece ten politik, tamten, co zrovna někdy nedávno řekl tu blbost, ten co ho chtějí odvolat... a už to ví celý stůl, podívej se, tamhle – koukej, není to ten politik, ten Kameník? No jo, vypadá úplně jako on! Ale co by tady dělal?

Ne, nikdo se na mě nedívá. Nejsem nijak známá tvář, a tihle lidé se o politiku nezajímají. Ani kdyby si mě všimli, nepoznají mě. Vybral jsem si dobrou destinaci.

Má pozornost postupně ochabuje. Ospale přemýšlím o tom, jak by bylo skvělé, kdyby existoval stroj na teleportaci. Myslím, že by to bylo praktické. Někdo by se tomu měl začít seriózně věnovat, protože v téhle technologii je budoucnost. Zajel bych si do Maroka. Nebo na Sibiř. Ale jen na pár dní, prý je tam moc komárů. Ideálně někam, kde je minimum lidí, kteří po člověku něco chtějí. Tak co takhle do Kanady? Nebo do hor v Japonsku...

„Dobrý den, můžu si přisednout?"

Zatřepu hlavou a chvíli jako idiot jen zírám do tváře ženě, jenž otázku vyslovila. Potom přikyvuji a ona si sedá na protější židli.

Nedokáže odhadnout její věk, snad kolem třiceti, ale sportovním maminám, kterých byl podnik obvykle plný, se nepodobá v nejmenším. Kratší hnědé vlasy, úzký obličej. Ve vytahaném svetru těžko odhadnout postavu, působí spíš jako drobný typ. Chvíli mlčíme, když se znenadání ozve.

„Líbí se mi ten kryt. Nevadí?"zeptá se, zatímco vezme do ruky můj mobil. Vykulím na ní oči. Nejspíš nebude úplně normální.

Dostal jsem ho od Lucie, kryt na můj atypický mobil bylo otrava shánět a ona mi ho na nějakém pochybném e-shopu našla, jednoduchý a decentní, místo něj ale dorazil tenhle, leskle šedivý s plastickou mramorovou texturou. Do práce proto raději nosím telefon bez krytu.
Když jsem si myslel, že si toho přece zrovna tady nikdo nevšimne, tak jsem se očividně přepočítal.

„Ale ano, žádný problém." Přikývl jsem znovu, trochu upjatěji, než jsem měl v úmyslu.

Usmála se a odhalila křivé zuby. Několikrát po členitém povrchu přejela prstem. Měla děsně výrazné klouby. Líbila se mi. Pro ulehčení situace jsem vyprávěl, jak jsem k němu přišel, akorát v mé verzi příběhu jsem ho objednal já sám.
Potom jsme tak nějak zapředli hovor o horách, o personálu v chatě, o horské službě. Byla určitě místní, ale neřekla o sobě nic konkrétního.
Byla pravým opakem žen, které se mi líbily. Mám rád elegantní, sebevědomé a inteligentní ženy, zvláštní slabost mám pro vysoké blondýny.
Teď jsem měl před sebou malou, špatně oblečenou ženskou z hor, která má hrozně špatné vychování, hrozně špatný humor, je snad i trochu zaostalá a dost možná na něčem jede, ale líbila se mi, hrozně se mi líbila.

O půlnoci mi přišel email. Přesněji, přečetl jsem si ho o půlnoci. Bylo jich víc. Hledali mě. Naserte si. Zůstanu na horách.