Mezi mořem a nebem

Paluba plná větru

Opřela jsem se o zábradlí lodi a užívala si jemný mořský vítr. Bylo tu jako v ráji, ale stýskalo se mi po domově, ze kterého jsem před měsícem tak nadšeně odjela-po České republice. Už zapadalo slunce, takže jsem si mohla vyfotit onu paletu pestrých barev...což už mně ale dávno omrzelo. Hashtagů ,,tichýoceán", ,,ráj" a podobných jsem měla nad hlavu. Radši jsem se jen dívala. Jemné vlny pleskaly a narážely o čelo lodi. Zdálo se, že na přídi jsem sama,ale po chvilce ke mně přišla moje nejlepší kamarádka Karolína. Měla na sobě rozevláté šaty a ve vlasech květinu. 

,,Ahoj, Vando, co tu děláš?" zeptala se.

,,Koukám," mávla jsem rukou před sebe.

,,Tyjo, další krásný západ slunce...Pěkný, co? Říkala jsem si, proč nejsi na dolní palubě-je večeře. Máme pizzu, a Marek chtěl potom hrát na dolní ploše fotbal." Marek byl blonďatý kluk z naší třídy, který v našem malém městečku hrával fotbal. Spolu s ním často kopali do míče i jeho nejlepší kamarád Vojta a moje kamarádka Stela, fotbalová přebornice. Oba z naší třídy.

,,Já a fotbal? Hahaha, nechtěj mně rozesmát...radši se budu koupat v bazénu nebo dívat na západy slunce," vysvětlila jsem. Odmlčely jsme se.

,,Už jsme tu celkem dlouho, co?" zeptala se mně.

,,Jo...ráda bych zase viděla naše malý město, ty ne?" odpověděla jsem.

,,Ale jo..." přikývla. ,,Zase...podívej, je to tu krásný. Vašek nám teda zařídil dovolenou."

,,Chytrouš," prskla jsem. Ale neměla jsem si na co stěžovat. 

Jak jsme se dostali do tichomoří? Celá třída? Drahý výlet, který si můžou dovolit jen boháči? No, začalo to naším gymnáziem. Navštěvovala jsem školu v malém městečku, kde všechno vždy probíhalo ve svých kolejích-tak, jak by mělo. Se svou třídou jsem byla vždycky ráda, parta kamarádek, kluci. Ovšem do onoho ,,osudného dne", kdy se ,,otřásla země"-u nás ve třídě určitě.

Naše třídní, paní Knotová, přišla ten den upocená do třídy.

,,Vašek byl na tý matice první!!" vyhrkla. Všichni jsme ztuhli. Koukali jsme po sobě jako opaření, protože nám docházelo, co to znamená. Na Vaškovy úspěchy v olympiádách a různých soutěžích jsme byli zvyklí-chytrolín třídy-ale tohle?! Mezinárodní matematická soutěž, my ostatní jsme pohořeli už ve školním kole. A on...paní učitelka nám  ukázala fotku, jak rozpačitě stojí na prvním stupínku v Belgii, v Antverpách, kam se slávou před týdnem-samozřejmě levně autobusem-odjel. Teď jsme ho jako vítěze měli uvítat ve třídě. A měl s sebou přivézt i první cenu-cestu lodí pro celou třídu, tedy pro tu naši.

,,Všichni jedeme do Tichomoří..." zašeptala ještě paní učitelka, jak tomu stále nemohla uvěřit.

Celá škola byla vzhůru nohama-jestli mohlo něco vytrhnout náčelníka školy z klidu, tak fakt, že celý červen a půlku srpna stráví paní učitelka Knotová a její třída na lodi plující Tichým oceánem. Díky Vaškovi-hlavní výhra nám všem zajišťovala dovolenou, na kterou jsme neměli jen tak zapomenout. 

Asi týden mi trvalo, než jsem vstřebala tu pravdu, že se vydáme někam úplně na druhý konec zeměkoule. Všichni na to zírali jako na něco šíleného...jenže duben se přehoupnul, květen taky, a najednou jsme zjistili, že se máme balit a odjíždět vlakem do Prahy, odkud jsme vzali linku letadla přímo do New Orleans do Ameriky. Vše pod záštitou institutu, který pořádal onu soutěž. Náš normální školní výlet se konal možná tak do Prahy, do Moravského Krasu....všichni jsme se začali hrozně těšit. Na plavbu oceánem, poznávání nových krajin...Z New Orleans naše cesta měla mířit přímo pohádkově. Mexickým zálivem, Panamským průplavem a pak přes Tichý oceán až do Austrálie, odkud jsme měli zase odlétnout nazpátek. Divila jsem se, že to spaní učitelkou neseklo, když to slyšela. Ale příležitost je příležitost a tu jsme museli chytit za pačesy.

Tak jsme se dostali až sem. První dva týdny jsme nevycházeli z úžasu, celá třída stmelená dohromady na tom nejúžasnějším výletě, jaký jsme kdy zažili. Celé gymnázium nám to závidělo.

Teď jsme však dlouho jen čekali na lodi, a mně už se chvíle na přídi prodlužovaly. Zastesklo se mi po domově, ale nestěžovala jsem si...celé dny jsme trávili spolu a neskutečně jsem se těšila na Austrálii.

,,Hele já mám hlad, nepůjdeš na tu pizzu?" obrátila jsem se na Karolínu.

,,No jasně, jdem," kývla Karolína.

Prošly jsme celou palubou až ke schodišti, seběhly ho, cestou si přečetly zítřejší menu a co se bude učit-paní učitelka Knotová nám poslední látku z matiky neodpustila ani tady uprostřed oceánu. Naštěstí to bylo jen pár hodin týdně a zbytek jsme mohli nerušeně relaxovat.

Vstoupily jsme do jídelny, kde se u čtyř stolů ládovala celá naše třída pizzou. Paní učitelka Knotová u jednoho nadšeně diskutovala s Vaškem o fyzice, u dalších si různě posedaly skupinky naší třídy. Zamířily jsme k naší partě. Seděly tu všechny: Radka, moje brýlatá nejlepší kamarádka-měla jsem dvě, Karolínu a Radku, potom knihomolka Linda, fotbalová mistryně Stela, usměvavá Markéta s Evou a Jana s Elenou. 

,,Ahoj," sedly jsme si ke stolu.

,,Nazdar," pozdravila nepřítomně Linda s nosem zabořeným v knížce.

,,Čau, půjdete po večeři na fotbal?" otočila se na mně Stela.

,,My? Zbláznila ses?" vyhrkla Radka. ,,My budeme spolu sledovat kluky, jak ho hrajou, žejo Vando?"

,,No jasně," povytáhla jsem na ni obočí a mrkla k vedlejšímu stolu, kde ony zmíněné objekty našeho zájmu právě jedly pizzu.

,,Vy máte teda zájmy," pohoršila se Karolína, ,,Co takhle se jít koupat do bazénu?"

,,To zní fajn, já půjdu," přihlásila se Elena. 

Pokrčila jsem rameny a vzala si kousek Pomodori. Ještě než se setmělo, stihli si kluci rozdat dva zápasy. My dvě s Radkou jsme je sledovaly pohodlně opřené o zábradlí a užívaly si jemný vítr a pohled na taktiku hry. Samozřejmě. Na co taky jiného, že?