† Evie †

1.

Ahoj. Doufám, že se vám první kapitola bude líbit. Budu ráda když mi poradíte co mám zlepšit a co se vám líbilo. Také budu ráda když zde zanecháte ❤ a 💬 děkuji a čtěte dál 💞
PS. Celý příběh je podle skutečnosti (opravdu) :'(

Ahoj. Mé jméno je Evie [Ívy]. Žiji se svými rodiči ve velkém, moderně zařízeném bytě. Mamka s tátou pracují v bance, kde mají poměrně vysoký plat. Já chodím do devátého ročníku základní školy. Do školy chodím ráda, protože se tam často s kámoškama i s učitelema smějeme. Škola mi končí v půl druhé. Chodím do školní jídelny, kde je jídlo často nestravitelné. Nechci si na to nějak stěžovat nebo tak, ale najít chlup v polévce myslím nechcete. Rodiče mi ale nechtějí dávat peníze na jiné jídlo. Říkají, že bych si koupila jen rohlík nebo něco sladkéko. To samozřejmě není pravda, ale myslím, že by si každý dal raději třeba donnat nebo něco nezdravého. Každopádně to ještě asi ty dva poslední měsíce v té jídelně vydržím, protože budou prázdniny a v září nastoupím na střední školu. No ale pryč od jídla. Jak jsem se již zmiňovala, tak žiji se svou mámou a tátou v moderním bytě a aby toho nebylo málo tak mám ještě desetiletou sestru Isabellu. Achhh, jak já jí nemám ráda. Když s ní byla máma těhotná tak jsem se nemohla dočkat, až se mi sestřička narodí. Chtěla jsem mámě se vším pomáhat. Všechno bylo krásný. S rodiči jsem chodila na hřiště. Táta mě chytal na zeleném trávníku, když jsem stalkovala motýla a máma se nám smála. Pak nastal den porodu. Táta nervózně montoval postýlku na levé straně mého pokoje a máma si balila věci s sebou do porodnice. (Mě tehdy bylo pět) A já? já jsem stála ve dveřích svého pokokoje s plyšovým medvídkem v pravé ruce a uvědomovala jsem si, že je tu něco špatně. Všichni nasedáme do auta a jedeme k mé babičce kde budu do té doby než mámu pustí z porodnice. Byla jsem ráda, že jsem u babičky, protože ona ví jak to teď budu mít těžké. Hrály jsme pexeso a koukaly na pohádky. V tom zazvoní telefon. ,, ano?" řekla babiča ,, dobrý den, tak malá Isabell už je na světě!" oznamoval s radostí tatínek. Babička se na mě usmála a pohladila mě po bílích vláskách. Za čtyři dny se táta, máma a malá Isabella vrátili. Ukazovali ji babičce a všichni tu malou obdivovali. Já jsem si šla zabalit věci a v očích jsem měla slzy. Rychle jsem je utřela do maminčina vyšívaného kapesníčku, který jsem si poté schovala do kapsy u červené bundy. ,, dělej Evie!" zavolal na mě táta tónem jako ještě nikdy a tak jsem už raději šla. Čím víc byla Isabell starší, tím víc to pro mě bylo horší. Když jí bylo pět měsíců rodiče jí nehlídali a já jsem si hrála v obýváku tak si dolezla k mému tvořícímu koutku v pokoji a začala si cpát do pusy kousky barevného papíru. Když začala brečet tak se k ní hned rodiče rozeběhli a zjišťovali proč zas brečí a když jí z pusy vyndali zelený kousek papíru, který se jí přilepil na patro tak si mě zavolali a od té doby to všechno začalo. Pokaždé když Isabella brečí tak reakce rodičů je : Evie! co jsi jí zas provedla!!
Rodiče se mi už přestali věnovat. Stále se motají jen kolem ní. Kupují jí hezké hračky, oblečení.. To je však to nejmenší co mi vadí. Ať jí klidně oblékají do zlatých šatů, ať jí kupují drahé hračky na které si jen pomyslí, ale neměli by zapomínat, že mají dvě dcery a né jen jednu. Den odedne je to horší. (Už jsme zas v dubnu 2018) Z Isabely se stala nejrozmazlenějsí holka co znám. Rodiče by se pro ni rozkrájeli. Já jsem začala být uzavřená. Nikomu, opravdu nikomu se nesvěřuji. Nikdo neví, jestli jsem šťastná, smutná nebo jestli mě něco trápí.. zkrátka nikdo o mě nic neví. Ani moje nejka (nejlepší kámoška). Poslední dobou už se na mě všechno hromadí. Škola, rodina.. už vše prostě nestíhám. V půl druhé se vracím ze školy a musím zamést, vytřít, pověsit prádlo, vyvenčit psa a udělat věci do školy. Kdo to má každý den sakra stíhat? Já se vracím domů úplně utahaná a ještě na mě každý den čeká uklízení. Smutné je, ze Isabella (10let) nic dělat nemusí. Já v jejím věku jsem luxovala a utírala prach. Co myslíte že dělá ona? Ona přijde domů, sedne si k televizi, vytáhne iPhone a začne si hrát hry mezi tím co já musím uklízet, protože jinak máma bude naštvaná na mě. Problém je v tom, že jí rodiče všechno věří a mě by nevěřili ani to, že má pes čtyři tlapky a ocas. Po večerech si srovnávám myšleny, ale stejně to vždy končí mým brekem, protože už prostě nevím co mám dělat. Vám to asi přijde divný, ale ti co si se svým sourozencem a rodičema nějakým způsobem nerozumí tak mi dají určitě za pravdu. Navíc se jedna z mých  kámošek pokoušela zabít (stejný případ)  Naštěstí to však dobře dopadlo. Nedávno jsem měla odpoledku. Máma nechala zapnutou pračku do doby kdy se normálně vracím domů. Já jsem říkala Isabelle ať to prádlo pověsí ona, že já mám odpoledku a vrátím se pozdě. Ona na to jen hmm a odešla s mobilem v ruce. Nějak dál jsem to neřešila. Po odpoledce jdu pomalým krokem domů a přemýšlím o životě. Mám na světě nějaké poslání? Proč jsem se narodila? Proč je svět k některým lidem tak hnusnej? No otázek jsem si kladla opravdu hodně. Můj dům už je na dohled a já jsem ještě víc zpomalila, nadechla se a šla domů. Vůbec se mi tam nechce. Rodiče zas budou mít kecy a jestli Isabella nepověsila to prádlo tak se mám na co těšit. Přicházím domů a rozhlížím se po bytě. Rodiče ještě nejsou doma a Isabella sedí na posteli a čumí do mobilu. Nahlédla jsem do obývaku a pověšené prádlo nikde. Rychle běžím do koupelny a pračka bliká zeneným světýlkem, že už je dopraná. ,,Isabello!!!! co to má znamenat?!! jak to že není to prádlo pověšené!" ,,pchee. To je snad tvoje práce ne?" odmlouvala Isabella. Já se slzami v očích bežím do skříně pro koš na vyprané prádlo a rychle ho do něj házím. Naštěstí to jsou jen ubrusy. To bude pověšené rychle. A opravdu bylo. Stihla jsem to jen tak tak. Jen co jsem uklidila koš do skříně tak přišli rodiče. Konečně Isabella pohla zadkem, aby se alespoň šla podívat co rodiče koupili k jídlu. Koukla jsem se na její postel a věřte nebo ne, na té posteli byl vyseděný důlek. Začala jsem se smát. To bylo snad poprvé za deset let. Všichni se mě dívají a já se přestávám smát a začínám se zas schovávat. Skláním hlavu dolu a nasazuju opět smutný, neviný obličej. Rodičům je jedno jak mi je. Hlavně se nesmím Isabell ani dotknout, protože začne řvát, že jí ubližuju. To jsem si opakovala už od mých šesti. ,,nesmím se Isabell dotknout, nesmím se Isabell dotknout.." No ona je pěkně nechutná jak jen sedí a čumí. Takže ve svých deseti letech má čtyřicet kg jako já teď v patnácti. Potí se a hlavně hrozně smrdí. Ano, já jí opravdu nemám ráda. Zničila nám rodinu.