Soumrak

První setkání

Bože. Cesta sice trvala jen 3 hodiny, mě to ale přesto přišlo jako věčnost. Jakýsi mafián za celou cestu udělal jen jeden jediný zvuk a to bylo odklašlání. I když je to možná dobře, jelikož bych mu nerozuměla jediné slovo, vzhledem k jeho přízvuku. Po cestě akorát zastavil na nějaké odlehlé benzínce, kde si šel natankovat a koupit si pití. Docela se mi v tu dobu chtělo na záchod, ale bála jsem se na něj promluvit, tak jsem raději zůstala na místě. Ještě že jsem s sebou měla svou oblíbenou knihu. Teda, vlastně jsem ji vyhodnotila jako oblíbenou až po celé té jízdě, kde jsem ji stihla přečíst celou. Nedokážu říct, zda jsem tak usoudila na základě toho, že je ta kniha opravdu skvělá a nebo mě k tomu donutila nuda v autě a chrchlající mafián. Každopádně ty kniha byla můj zachránce. Chci se trochu nadechnout čerstvého zvuku a tak si pootevřu okénko. To jsem ale nečekala, že auto se v tu chvíli zastaví. Docela jsem se lekla, že bych snad měla nějaký zákaz si otevřít okénko. Najednou se ten mafián zvedl a začal lézt z auta. Dostala jsem snad ten největší strach v životě a rychle jsem se snažila okénko zavřít, ale bohužel ten mafián vypnul motor, takže to zůstalo otevřené. Najednou vidím jak otevírá moje dveře a já si začínám v hlavě promítat jakýsi kurz sebeobrany, který jsem shodou okolností zahlédla v televizi. Když v tom pro mé překvapení ten mafián řekne pouze (samozřejmě svým záhadným přízvukem): ,, Jsme tu slečno, vystupte si.'', zachová si ale u toho ten stejný výraz, jako měl celou dobu. Nikdy jsem snad necítila větší úlevu a vlastně jsem si uvědomila, že kdybych se za celou cestu koukla jinam než do knížky, zjistila bych, že stojíme u velké vily. Tak si postupně natahuji svoje celou cestu pokrčené nohy a zakrývám si obličej před sluncem. Přede mnou opravdu stojí obrovská, bledě žlutá vila. Vedle ní jsou palmy, které mi hned vnuknou otázku do hlavy - Jak to tu sakra vypadá v zimě? Před vilou stojí vzrůstem menší muž, na první pohled však pyšný. Jde opravdu vidět, že mu to tu patří. Dojdu pomalu k němu s knihou stále v ruce. Začínám si rozepínat mikinu, protože mě opravdu rychle zasáhlo horko. Docházím už pomalu k tomu muži, který bude pravděpodobně můj otec, když v tom mě vyděsí jaká si starší žena, která přiběhne udýchaná a stoupne si vedle něj. Dojdu k nim a hned mi ten muž středního věku podá ruku se slovy: ,, Ahoj, no tak jsi konečně tady. Už na tebe čekáme celý den. Já jsem Ronald, ale vlastně mi můžeš říkat tati.'' a hned potom se uchechtne. Nechápu, jak mu tohle mohlo připadat vtipné. Nejen celé toto prostřední ale i jeho vzhled svědčily o tom, jak dobře se má. Při tom, jak mu také podám ruku, si všimnu hodinek značky Rolex na jeho ruce. Ani nevím, co bych na tohle mohla říct a tak odpovím jen: ,, Zdravím, asi moje jméno znáš, ale mám radši když se mi říká Sofi, než jakkoliv jinak.'' Opět se zvláštně uchechtne a odpoví: ,, Má ráda věci po svém, jako maminka. Mimochodem, tohle je Marie. Bude se o tebe starat v době mé nepřítomnosti. Cokoliv budeš potřebovat, ti sežene ona.'' Starší paní Marie se na mě hned začne culit a také mi podá ruku se slovy: ,, Aa ty jsi tak strašně pěkná. Jsem ráda, že tě tu máme. Bude se ti tu líbit, uvidíš.'' Vrátím jí úsměv zpátky a také jí podám ruku. Ještě se ohlídnu, abych zjistila, co se děje s mými kufry. Vidím je v rukou mafiána a tak doufám, že se mi v pořádku dostanou do domu a zajdu dovnitř.